Lezení je jeden z mála sportů, kde děti mohou mít výhodu nad dospělými, popisuje trenér

Sportovní lezení je podle něj zvláštní tím, že v něm díky biologickým předpokladům mají velkou výhodu už docela malé děti. „Proto také nejmladší reprezentační kategorie nesmí závodit dospělými. Není to ale, na rozdíl od většiny sportů, ochrana těch dětí, ale je to v obráceně,“ říká.

Vrchol výkonnosti obvykle sportovní lezci zažívají mezi 26. a 27. rokem života. „To je tak obecně dáno a třicítka je takový zlom, že už asi bude hůř,“ dodává Tomáš Binter.

Trenér sportovního lezení Tomáš Binter starší|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

Soutěžní lezení se skládá ze tří disciplín – lezení na obtížnost, bouldering a lezení na rychlost. Jednotlivé disciplíny se od sebe poměrně liší. „Lezení na obtížnost spočívá v tom, že se s lanem leze cesta okolo padesáti kroků. Je tam řada těžkých míst, na které musí být lezec silově disponován, a zároveň je třeba mít výdrž, protože kdo doleze nejdál, vítězí,“ popisuje trenér.

Bouldering je pak podle něj nejen extrémně silově náročný, ale v současné podobě obsahuje i parkourové prvky jako náběhy a skoky. „Bouldry jsou krátké, takže tam to není úplně otázka výdrže, ale lezec musí dokázat udělat těžký a intenzivní krok,“ vysvětluje.

Zatímco v lezení na obtížnost a boulderingu závodníci stále řeší nové a nové problémy, protože cesty jsou pokaždé jiné, v lezení na rychlost je trať vždy stejná a jde jen o to ji zdolat v co nejkratším čase. „Tam je potřeba mít po technické stránce tu cestu co nejlépe nachozenou, naběhanou a být prostě rychlý, mít ohromnou dynamiku, aby to prostě letělo,“ dodává trenér.

Čtěte také

Ragby je velmi fyzicky náročné, ne vždy dohrají všichni. Platí v něm ale také přísná pravidla

I ke sportovnímu lezení patří úrazy. Tomáš Binter je rozděluje do dvou skupin. „První jsou úrazy z blbosti. To se obvykle trénujícím závodníkům nestává. Když už k něčemu dojde, tak je to spíš vlivem rutiny, že člověk dělá něco po milionté a ztratí ostražitost,“ líčí.

Naopak časté jsou podle něj úrazy tréninkového typu. „To znamená z nějakého přetížení, nesprávně aplikovaných tréninkových prvků nebo prostě v důsledku toho, že organismus už je unavený a má toho dost. Primárně to postihuje prsty, šlachy, ramena,“ vysvětluje.

Kromě toho, že se Tomáš Binter věnuje trénování, spoluzakládal také organizaci Lano v Písku. „Založili jsme ji s dalšími trenéry, protože nám po určitých změnách v lezeckém svazu začal chybět model spolupráce na odborné úrovni, který dodá závodníkům to nejlepší. Lano je zkratka pro lezeckou asociaci nezávislých odborníků a princip je založen na tom, že máme poměrně rozsáhlý tým ze všech profesí, které jsou potřeba ke kvalitně prováděnému vrcholovému sportu,“ popisuje.

Celý rozhovor s trenérem sportovního lezení Tomáš Binterem starším si poslechněte online.