Konejšivý hlas a cituplné songy slavného písničkáře narozeného v Africe Rogera Whittakera mohou být léčivé i dnes
Jeho zajímavý život by mohl být sám o sobě zajímavým románovým příběhem a jehož popularita u posluchačů dříve narozených obepíná mnoho koutů světa, mohou být v této době léčivé. Tím mužem je Roger Whittaker. Pořad připravil a slovem provází Jiří Kasal.
Ačkoliv je Roger Whittaker po rodičích Angličan, světlo světa spatřil 22. března před 85 roky v daleké Africe, konkrétně v keňském Nairobi. Jeho rodiče pocházeli z anglického Staffordshiru. Otec byl obchodník s potravinami, ale po těžkém úrazu na motorce se s rodinou přestěhoval, kvůli teplejšímu počasí do Keni.
Rogerovo rodiště nebylo pouze osudovou geografickou náhodou, ale po umělecké stránce jej ovlivňovalo po celý život: „Po spoustě let zpívání a muzicírování si s sebou stále nosím duši východní Afriky, projevenou v nakažlivých rytmech.“ Tak se před časem svěřil v jednom rozhovoru.
Roge Whittaker se v době svého mládí přesunul do jihoafrického Johannesburgu, kde studoval biochemii a zoologii. V obou oborech dosáhl univerzitního diplomu. Dokonce se mladý Whittaker pokoušel studovat i medicínu, ale nakonec přijal zákony praktického života a nějaký čas učil na střední škole.
„Byl to krásný čas, opravdu jsem to zaměstnání miloval. I když mě učitelování docela naplňovalo, musel jsem toho nechat. Příslušný úřad mi totiž neuznal mé vzdělání. Tak jsem odjel v roce 1959 z Afriky do Británie,“ těmito slovy si Whittaker připomněl svá mladá léta, tedy přípravnou fázi pro svou budoucí nepochybně úspěšnou kariéru. K jejím důležitým mezníkům jistě patří Whittakerova písnička, která na sklonku šedesátých let obletěla celý svět, místopisně zakotvená v dalším městě, kde působil Roger jako vysokoškolský pedagog, v anglickém Durhamu. Tentokrát se už projevil jako zpěvák sice nevelkého hlasového rozsahu, ale hřejivého lidského výrazu. Je to vlastně smutná nostalgická vzpomínka na léta dětství: „Bylo to v roce 1944. Vzpomínám si, jak táta za sebou zavřel dveře. Matka mi řekla, že musel do války. Prostě odešel.“
V roce 1968 tento sympatický muž vytvořil melodii přímo pro letní olympijské hry v Mexiku, tak úspěšných pro bývalé Československo zásluhou fenomenální gymnastky Věry Časlávské. Dal jí také příznačný název: Mexičan Whistler, Mexický pištec. A nebyla to jediná Whittakerova úspěšná „hvízdavá“ nahrávka, beze slov.
Z písničkáře Rogera Whittakera se už v 70. letech stala hvězda nejjasnější záře. Roger byl doma všude. Nějaký čas strávil v kabaretech a v televizním studiu ve Finsku. Vítaným hostem byl i v jiných skandinávských zemích – v Norsku, Dánsku a Švédsku. Vydaření turné absolvoval ve Spojených státech amerických a Kanadě, Tisíce věrných a nadšených příznivců většinou středního věku měl Whittaker v Německu a Rakousku.
A občasně, ale velice rád létal do Afriky: „I když mám bílou barvu pleti, narodil jsem se v Africe, v Keni, kde jsem nikdy nezažil apartheid nebo nějaké náznaky rasismu. Ovšem, když mě v Americe někdo komusi představoval a zmiňoval můj africký původ, okamžitě si můj protějšek byl jist tím, že jsem Jihoafričan. Já jsem se však vždycky s hrdostí hlásil k tomu, že pocházím z východní Afriky.“
Světla ramp se zpěvákem, kytaristou, skladatelem, učitelem, režisérem a spisovatelem Rogere Whittakerem zarámuje jeho všeobecně nejoblíbenější skladba, která má loučení přímo v názvu. Jmenuje se totiž The Last Farewell, tedy Poslední sbohem. Autorem textu je jakýsi pan Webster z Birminghamu, který svůj text poslal Rogeru Whittakerovi po předchozím vyzvání do jeho rozhlasového programu a určitě netušil, že za nějaký čas z ní vyroste světový hit na začátku sedmdesátých let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.