Klepadla na koberce a teď už i telefonní budky se staly přežitkem minulosti

Když jsem byl malý, nechápal jsem, k čemu jsou na některých místech ve městě plechové stojany, ze kterých si mohl člověk napustit vodu.

Proč by se někdo tahal s kýblem vody z ulice, když stačí doma otočit kohoutkem? Maminka mi tehdy vysvětlila, že ne do každého domu vede vodovodní potrubí, a tak si někteří lidé opravdu musí s kbelíkem chodit pro vodu k veřejné pumpičce.

Tahle městská čtvrť už dávno vzala zasvé, dnes tam stojí moderní sídliště. Pokud se tedy slovo moderní hodí k panelákům starým půl století.

Vzpomněl jsem si na tenhle zážitek z dětství, když jsem u nás na ulici vyslechl zajímavý rozhovor malého kluka s maminkou. Prcek si všiml telefonní budky, snad jediné na našem sídlišti, a zajímal se, k čemu tahle kabinka slouží.

Maminka se mu to sice snažila objasnit, ale moc se jí nedařilo. Malý človíček pozorně naslouchal, ale jak se říká, hlava mu to nebrala. A prý: Proč by někdo běhal někam před dům do budky, když totéž může v pohodě dělat kdekoli se svým vlastním mobilem?

Když pak prckovi maminka ještě vysvětlila, že z téhle budky se dá opravdu jenom telefonovat, žádné připojení na internet tam není a nic s tím pouličním telefonem nevyfotí, ztratil klučina o telefonní budku zcela zájem. Koho by také vzrušovala nějaká pravěká vykopávka, že?

Šel jsem dál a přemítal, že takových, mírně řečeno, přežitků minulosti, by se na našem sídlišti dalo najít i víc. Mezi domy jsou tu a tam ještě k vidění zrezlé sušáky na prádlo, kde už nikdo prádlo nevyvěšuje.

A třeba před naším domem chátrá ocelové klepadlo na koberce. Už léta jsem neviděl a hlavně neslyšel nikoho, kdy by tam s rákoskou na klepání koberců, takzvaným praklem, zbavoval domácí podlahové krytiny prachu.

Inu, časy se mění. Jen tak mimochodem. Na klepadle na koberce se perfektně daly dělat výmyky. Takovýhle dobrovolný tělocvik býval svého času stejně běžnou dětskou zábavou, jako dnešní drandění po sociálních sítích.