Kateřina Bolechová: Vesmír

Za mého mládí existovala telefonní ústředna, kde seděl člověk, který hovor přepojil a bylo. Zato dovolat se dnes do některých institucí je téměř sci-fi. Obzvlášť miluji úvodníky typu: „Jsme vaše chytrá síť.“ A pokračuje to: „Pro vyúčtování stiskněte jedničku, pro změnu toho a onoho stiskněte dvojku, pro anglický jazyk stiskněte hvězdičku a tak dále.“ 

Než to člověk všechno vymačká, namluvený hlas začne znovu od začátku jako flašinet a pořád dokola. To mě většinou natolik vytočí, že začnu pobíhat po bytě a křičím do svého štíhlého telefonu: „Já chci mluvit s někým, živým, slyšíš?“ 

Pak je také dobrá hláška typu: „Naši operátoři se vám momentálně nemohou věnovat.“ Ano, výtečné. Někdy si říkám, že se třeba stane zázrak, já vytočím číslo a po chvilce vyzvánění to kdosi zvedne a já uslyším. „Tady Mezinárodní vesmírná stanice ISS, u telefonu vesmírný turista Pepa z České republiky.“ Zbystřím, představím se a řeknu, že volám kvůli faktuře. A Pepa řekne: „S tím ti, milá zlatá, asi nepomohu.“

Ale řekněte sami, kolikrát v životě má člověk možnost vést krátký monitorovaný hovor s někým, kdo je ve vesmíru. To je velká příležitost se na něco zeptat. A jelikož je čas oběda, zeptám se na jídlo: „Hele Pepo, co vlastně budeš obědvat, mořské řasy nebo něco z tuby?“

Pepa se uchechtne: „Kdepak holka, teď už je jídlo pro kosmonauty úplně jiný, je v krabičkách, sáčcích a konzervách, máme tu i mikrovlnku. Asi si dám tuňáka, ačkoliv mám v lednici syrečky, na ty si ale zatím netroufám. To víš tady to nejde vyvětrat. Jo a nezlob se, já už musím běžet, vlastně letět, tady je stav beztíže.“

„No jo no, Pepo, měj se a díky za pokec,“ zasměju se a ještě než usednu k vepřu knedlu zelu, podívám se z okna směrem k nebi a řeknu si: „Aspoň, že v tom vesmíru ještě existuje život.“