Kateřina Bolechová: Stopem

To však nemění nic na faktu, že jsem přesto stopem několikrát jela, ale vždycky ve dvou a to děvčatech, tudíž důvod ke strachu byl možná ještě znásoben.

Pokud si dobře vzpomínám, všechny cesty, které jsem absolvovala stopem, byly celkem kuriózní.

Za bývalého režimu jsme se jednoho nedělního rána potřebovaly dostat z pohraničí zpátky domů. To ráno bylo jak stvořené pro zločin, mlha a opuštěná silnice. Po dlouhé době se objevilo auto s rakouskou poznávací značkou.

Oddechla jsem si, že konečně vypadneme z toho skoro konce světa. Zpoza předního skla se na nás usmívali muži, kterým chybělo fakt hodně zubů. Byli to občané tehdejší Jugoslávie, v těch dobách jich v Rakousku i tady u nás dost pracovalo. Tehdy jsem se neuvěřitelně bála, ale muži nás v pořádku dovezli a vůbec byli celkem milí.

Jenže znáte to, bujná fantazie není v mnoha případech dobrou společnicí, což se potvrdilo při mém dalším výletu.

To jsme se jely s kamarádkou koupat k rybníku Svět do Třeboně. Den předtím dávali v televizi film Smrt stopařek. Jako na potvoru nám zastavil náklaďák, který byl dost podobný tomu z inkriminovaného filmu. Na pořádný strach bylo zaděláno, a když řidič začal mluvit o tom, že to vezme zkratkou, krve by se v nás nedořezal.

Ovšem zažila jsem i jeden hodně veselý autostop. Jely jsme směrem na Římov a zastavilo nám pouze jediné auto, jestli se tomu tak dalo říkat. Byl to hodně starý trabant i řidič. Hned po nasednutí nám řekl, že si můžeme klidně zapálit, takže si umíte představit, jak to v malé kabině vypadalo.

A bonusem byly přední dveře, nedržely zavřené. K jejich klice byl přivázán provaz a ten musela dotyčná, co seděla vpředu, celou jízdu pevně držet. V kombinaci se zapálenou cigaretou to byl celkem husarský kousek.