Kateřina Bolechová: Ruční práce

V rodině jsem téměř jediná, kdo tuto činnost nezvládl. Šít uměly nejen mé babičky, ale i jeden z mých dědů.

S pletením a háčkováním jsem na tom také mizerně. Nikdy jsem se nenaučila začínat a končit, to mi musel vždycky někdo pomoci. Přesto jsem měla odvahu se ve škole přihlásit do pletacího kroužku a věřte mi, bylo to velké trápení. Zatímco já jsem pletla šálu, ostatní už byli dávno u ponožek.

Jediné z ručních prací, čemu jsem se naučila a také notnou chvíli věnovala, bylo vyšívání. Vzpomínám na krásného motýla, kterého jsem vytvořila křížkovým stehem, byl fakt moc dobrý. Ale bohužel odletěl a na křídlech si odnesl i tuto mou dovednost.

„Cvičení dělá mistra“, říká se. A je to pravda. Pokud se jisté činnosti nevěnujete, vytratí se. Pomohl tomu i jistý tok událostí, už se doma neopravují punčochy, nezašívají ponožky, nešijí šaty, nepletou svetry. Zahodí se a koupí nové, jak jednoduché.

Ovšem nemohu nás všechny házet do jednoho pytle, jsou tací, kteří se ručním pracem věnují i dnes a to je dobře. To, co člověk vytvoří svýma rukama má vždycky podstatně větší hodnotu než to strojové.

Nedávno jsem byla na hlavní poště, na chodníku tam sedává muž a vyšívá nekonečný ubrus, možná jste ho také někdy viděli. Hodila jsem mu nějaké drobné, třeba na něco malého k snědku či na novou bavlnku a taky proto, abych trochu uplatila své černé svědomí, že jsem na tuto bohulibou činnost nedávala dobrý pozor a někde na cestě životem ji ztratila.