Kateřina Bolechová: Filmový strach

V momentě, kdy jsem ho poprvé uzřela ve filmu, bát jsem se přestala. Do té doby jsem si myslela, že jistojistě bydlí ve sklepě našeho paneláku.

Ovšem skutečný filmový strach mne čekal daleko později, bylo to někdy okolo puberty, chodila jsem ještě na základní školu. Tehdy jsme se s mým spolužákem Kájou rozhodli, že půjdeme na mládeži do patnácti let nepřístupný film. Hráli to v kině Jas na Lannově třídě. Tamní uvaděčky bývaly ostražité a ten, kdo se jim věkově nepozdával, byl požádán o občanský průkaz.

Kája si tehdy pod nos namaloval pořádný knír, aby přesvědčil okolí, že je hoden nepřístupného filmu, jehož název zněl Ostrov doktora Moreaua. Bylo to o pokusech na lidech, kteří se pak měnili v jakási monstra. Dneska by se tomu asi i nezletilí smáli. Ale my jsme to tehdy považovali za filmový průlom a navíc toho strachu.

Z kina jsme se vraceli docela vystrašení a k tomu všemu na sídlišti, kde jsme bydleli, vypnuli elektrický proud. To byla teprve hrůza. Bydleli jsme ve čtvrtém patře, neviděla jsem ani na krok, lezla jsem po čtyřech po schodech a ohmatávala rohožky u dveří. Byly to nekonečné minuty, hlavou se mi honilo, že mě doktor Moreaua hodí do pytle a odveze na svůj zvrácený ostrov. Celá vyjevená jsem šátrala rukama, konečně jsem narazila na rohožku, která patřila k našemu bytu, to byla úleva, když jsem odemkla a zapadla dovnitř, kde na mě ovšem čekala zase jen tma.

Naštěstí jsme to s Kájou přežili, dneska mě při vzpomínce na tuhle příhodu děsí jen jediná věc. Kájův namalovaný knír.