Kantorovy trefuňky. Rozverný příběh o roztržitém a po pozornosti toužícím mladém učiteli

7. srpen 2022

Kantor Tobiáš Heryzeníčko je muž as dvaadvacetiletý, dosti příjemného zevnějšku, vždy podle nejnovější módy oděný jako pravý švihák, jemuž ani krátkozrakosti nechybí. Rád by všude vynikal, chce býti galantní, nenucený, zábavný, leč shůry mu nebylo dáno. Právě dlí na své učitelské štaci v „-icích“, což je zřejmě odkaz na autorovu rodnou ves, jihočeské Cerhonice.

Čte: Jaroslav Achab Haidler
Připravila: Petra Hynčíková
Napsal: Ladislav Stroupežnický
Zvukový mistr: Ondřej Franěk
Režie: Jakub Doubrava
Natočeno: v roce 2018

Rozverný příběh o roztržitém a zbrklém učiteli, který moc stojí o přízeň jedné mladé krásné dívky, napsal spisovatel a dramatik Ladislav Stroupežnický.

Kantorovy trefuňky byly jeho první publikovanou povídkou. Text vyšel v roce 1871 v Humoristických listech. Později byla tato povídka zařazena do sbírky Nejlepší české humoresky.

Ladislav Stroupežnický

Ladislav Stroupežnický se narodil v roce 1850 v Cerhonicích u Písku v celkem dobře situované rodině  hospodářského správce na církevním velkostatku. Obecnou školu navštěvoval v nedalekých Miroticích, kde se také seznámil s budoucím slavným malířem Mikolášem Alšem a jeho bratrem Janem, který se stal jeho blízkým přítelem, než si coby mladý jinoch sáhl na život. V Písku studoval Ladislav Stroupežnický na reálce. Po dvou letech byl ovšem pro neshody s učiteli i spolužáky a také pro špatný prospěch vyloučen.

V roce 1867 došlo k další tragédii v životě budoucího spisovatele. Na noční hlídce panského pole trefil sedmnáctiletý mladík omylem hajného a v domnění, že zastřelil zloděje, obávaje se následků a trestu, obrátil zbraň proti sobě. Rána mířila pod bradu, došlo k roztržení obou čelistí, poranění jazyka a roztříštění nosu.

Rozstřelený obličej dávali přední pražští chirurgové dohromady téměř rok. Na svoji dobu to byl poměrně unikátní plastický úkon, kdy bylo třeba pacientovi vytvořit umělý chrup, vymodelovat zlaté patro do úst a také voskový nos.

Ladislav Loupežnický se po uzdravení nenechal nikdy fotografovat, jeho pozdější podobu tak známe pouze z kreseb. Těžké zranění původně lehkomyslného mladíka hodně změnilo, zůstává v rodných Cerhonicích, kde se věnuje především studiu tamního archivu, četbě a také psaní. Jeho první povídkou byly právě Kantorovy trefuňky, které vyšly v Humoristických listech v roce 1871.

Čtěte také

O pár let později opustil jižní Čechy a přestěhoval se do Prahy. Pracoval jako úředník v pojišťovně nebo jako písař na magistrátu a v nejrůznějších časopisech publikoval své humoristické prózy, z nichž nakonec poskládal několik povídkových souborů – například Humoristické čtení, Rozmarné historky nebo Lidé směšní a ubozí.

Ač bez formálního vzdělání stal se Ladislav Stroupežnický v roce 1882 – tedy poměrně mladý – dramaturgem v obnoveném Národním divadle. Před ním místo nepřijal dříve oslovený Jan Neruda ani Svatopluk Čech. Mezi svými kolegy nebyl nový dramaturg oblíben. Byl prý velmi nerudný, tvrdý, nepřipouštějící jakýkoliv odpor, vůči hercům téměř nepřátelský.

Po humoristických prózách se Ladislav Stroupežnický věnoval psaní divadelních her. Jeho nejznámější drama Naši furianti mělo v Národním divadle premiéru v roce 1887. Publikum hru přivítalo s rozpaky, diváci nebyli zvyklí na „syrové“ vyobrazení venkova, spíš na romantickou idylu.

Při psaní svého zřejmě nejslavnějšího díla, které se na jevištích českých divadel hraje dodnes, dramatikovi jako inspirace posloužily rodné jihočeské Cerhonice, byť se ve hře jmenují Honice. A jejich obyvatelé prý dramatem svého krajana nadšeni nebyli. „Takoví lidé tady nikdy nebyli, kdepak, máme zde pořádné sedláky, ale o sobě měl napsat hru, o všech svejch darebáctvech, to bysme se nasmáli!“

V roce 1892 onemocněl Ladislav Stroupežnický tyfem. Zemřel 11. srpna téhož roku, na den přesně 25 let poté, co chtěl sám dobrovolně v rodných Cerhonicích kdysi ukončit svůj život. Pohřben je na pražském Vyšehradě.

Spustit audio

Související