Josef Průdek – operní režisér a zpěvák

Josef Průdek v představení Čardášová princezna

Ač rodilý Pražák, považuje se dnes Josef Průdek za Jihočecha, respektive za Budějčáka. Téměř celý svůj profesní život totiž spojil s Jihočeským divadlem, kam nastoupil jako čerstvý absolvent Hudební akademie múzických umění 1. ledna 1969.

Jako barytonový kandrdas dostal první pracovní smlouvu na malé a nejmenší role. „To jsem v té době netušil, že tato smlouva ovlivní celý můj život, že se to Jihočeské divadlo pro mě stane opravdu takovým domovským přístavem, který mi umožní všechny moje další výboje,“ vyznal se Josef Průdek. Kromě osmiletého šéfování opeře Národního divadla v Praze pracoval celý život v Jihočeském divadle a je mu prý za vše vděčný.

Ještě neuběhl ani rok jeho angažmá na jihu a už přišla první velká role: titulní úloha Rigoletta ve stejnojmenné Verdiho opeře. „Tak to v divadle chodí: buďto tu šanci čapnete a jste úspěšný, nebo dokonce vás to může vyřídit, když to nezvládnete. Nikdo tenkrát nekoukal na to, že je mi šestadvacet a že bych tu roli měl zpívat až tak ve čtyřiceti,“ vzpomíná Průdek.

S touto úlohou se nakonec popral se ctí: „Já jsem zpíval takovým pudem sebezáchovy a s chutí. Já jsem jí prostě chtěl zazpívat,“ směje se operní pěvec, který dnes předává své bohaté zkušenosti studentům na konzervatoři.

Spočítat role, které Josef Průdek za svou dlouhou kariéru v Jihočeském divadle ztvárnil, je téměř nemožné. „Ještě že má divadlo tak perfektní archiv na svých webových stránkách,“ říká, když přemýšlí o svých osudových rolích. Vzpomene na úlohu Jaga ve Verdiho Othelovi, nebo třeba na všechny barytonové role ve Smetanových operách. A právě Smetanova Čertova stěna mu v roce 1975 otevřela cestu k režii: zaskočil za náhle onemocnělého režiséra.

Zúročil tak ještě jednou svá studia na HAMU, kde občas pracoval jako asistent režírujících profesorů. S vděčností vzpomíná na tehdejší operní režiséry Jaroslava Ryšavého a Inge Švandovou Kouteckou, stejně jako na činoherního režiséra Milana Fridricha. „To byla pro mě taková velká škola, tito tři režiséři. Neváhali se se mnou, jako s mladým klukem, o všem bavit, diskutovat, neunavovalo je to. Každý z nich byl úplně jiný a já jsem se to snažil od nich tak jako načuchat.“

Do pozice operního režiséra se Josef Průdek postupně přeorientoval ještě během své pěvecké kariéry. „Víte, tady v Jihočeském divadle to byla taková velká rodina, takže se dalo stihnout obojí. Ale když jsem přišel jako šéf opery do Národního divadla, už se to nedalo kombinovat, a tak jsem se zpíváním přestal,“ vzpomíná Průdek, který se s aktivní pěveckou kariérou v Jihočeském divadle rozloučil v roce 1995 rolí starého Doolittla v My Fair Lady.

Ale tím jeho pěvecká dráha neskončila zcela; když se po osmileté éře šéfa opery Národního divadla v Praze do Jihočeského divadla zase vrátil, vedle řady režijních příležitostí dostal ještě mnoho příležitostí pěveckých a zpívá dodnes. „Sám jsem si ale říkal: dokud neudělám inscenaci na Krumlově, nejsem dospělý režisér. To se mi splnilo vrchovatě a jsem na to pyšný,“ říká muž, který je podepsaný pod inscenacemi Dvořákovy Rusalky, Verdiho Síly osudu a Leoncavallových Komediantů a jehož světová pěvecká hvězda José Cura důvěrně oslovuje „Pépičku ...“.

Poslechněte celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Pavla Kuchtová.