Obrazy jako dar lidem. Po zážitku klinické smrti chce výtvarnice Eva Karmazínová hlavně dělat radost

Eva Karmazínová často mluví o své lásce ke světu, životu a lidem a potřebě dělat ostatním radost. „Stalo se to tím, že jsem prodělala klinickou smrt. I když jsem na delší dobu ochrnula a všechno jsem zapomněla, tak mě to potom namotivovalo, abych dělala lidem radost,“ vysvětluje.

„Od té doby maluji barevněji, dělám hezké věci. Maluji to, co mě napadne – portréty, krajiny, využívám všechny techniky. Pokud můžu, ještě i dneska absolvuji kurzy na nové techniky. Je to dar pro lidi. Někdo dává lásku lidem jinak, můj dar jsou ty obrazy,“ říká.

Po klinické smrti přitom musela začínat od začátku. „Zapomněla jsem, že jsem někdy malovala, manžel mi ukazoval moje obrazy a mně to nic neříkalo. Až když jsem potom začala číst, půjčovala jsem si knížky o výtvarném umění a jakmile jsem je četla, tak mi to naskakovalo. Takže jsem znovu začala malovat,“ vzpomíná.

K výtvarnému umění Eva Karmazínová směřovala od dětství. „Už asi v osmi letech jsem kreslila portréty, chodila jsem do lidové školy, tvořili jsme v plenéru, prostě mě to bavilo opravdu ze všech stran, a tak to asi pro mě bylo určené,“ říká absolventka Uměleckoprůmyslové školy v Praze.

Vedle vlastní tvorby působí jako pedagožka. „Učila jsem soukromě i v lidových školách umění, dospělé i děti, teď vedu kurzy v muzeu. Rozběhlo se to tak, že už vybírám všechno možné, co jsem kdysi také dělávala, takže vyrábíme bižuterii z kůží, obrazy z powertexu, plastické věci. Děti to baví a mě to baví ještě víc,“ usmívá se.

Celý rozhovor s výtvarnicí Evou Karmazínovou si poslechněte v cyklu Jihočeši.