Jiří Klíma: Kila navíc

Není to skoro poznat, řeklo by se malichernost. Ale já to cítím jako nepříjemnou změnu. Kalhoty ani košili měnit nemusím, pásek maximálně povolím o jednu dírku. Jenže když chci popoběhnout, nohám se moc nechce, stejně tak na kole každý kopeček je nějak prudší a delší, dechu je méně. Je třeba s tím něco udělat.

Návodů na rychlé, bezbolestné řešení jsou plné populární časopisy i internetové stránky. Dokonce i ty určené drsným chlapům. Chápu. Představa postaršího motorkáře, kterému se přes zimu srazil kožený overal, je děsivá. Cesta je jednoduchá. Upravím jídelníček, pitný režim, spánek, přidám pár speciálních cviků a budu pozitivně myslet.

Po dvou týdnech ubudu na hmotnosti, zformuji postavu. Zmizí břicho, zesílí ramena, zpevní se zadeček, nožky jak srnka a omládnu. Navíc budu šťasten. Snídaně je základ. Už žádný lepek v chlebu, alergeny v medu a jedovatý tein v čaji. Extrakt z kořenové zeleniny s rajčatovou šťávou a rýžový suchar.

Druhá sklenka husté tekutiny mi už nedělá úplně dobře. Navíc poloprázdný žaludek nenutí k práci zbytek trávicího traktu, obvyklý eliminační reflex nepřichází. Čekat ale nemůžu, musím sednout na kolo a spěchat do práce. Stíhám to tak, tak.

Zadýchán na malém kopečku zjišťuji, že trávení se sice se zpožděním, ale o to důrazněji hlásí o své právo. Ještě, že je u cyklostezky husté kukuřičné pole. Na chvíli mizím v zelené tmě. Dál už je cesta do práce bez nehod. Dojíždím sice opocen, ale včas, rychlá sprcha a jsem připraven pracovat.

Břicho splasklo, jedno, možná dvě kila jsou pryč. Sice jsem neomládl, ramena pořád jako studentík, ale jsem šťasten. Už se těším na zítřejší snídani. Chléb s máslem a medem a šálek dobrého čaje.