Jiří Hájíček: Zloději zelených koní. Příběh o nelegálních hledačích vltavínů a také lásce a přátelství

Román Zloději zelených koní vypráví o nelegálních kopáčích vltavínů, ale také lásce a přátelství. Pavel s kamarádem na přelomu 80. a 90. let minulého století objíždí jihočeská naleziště a hledá vltavíny, má přítelkyni a je šťastný. Ovšem časy i lidé okolo se mění.

Spisovatel Jiří Hájíček příběh napsal už v roce 1997, román vyšel o čtyři roky později v roce 2001 jako jeho druhá kniha. Prostředí nelegálních hledačů vltavínů poznal osobně v polovině 80. let. Sám prý – jak prozradil v jednom z rozhovorů – se jako mladý kluk ještě před revolucí občas s partou kamarádů vydával kopat na některá známá naleziště. Tehdy se tam pohybovali většinou hledači sběratelé, nikoli kšeftmani, jak tomu bylo později.

Už celé jaro jsme se skoro denně vraceli nad ránem jihočeskými okresními silnicemi domů. Kačmar většinou chrápal na sedačce vedle mě, řídil jsem to zrezivělé zelené auto, které sloužilo jako terénní vůz i limuzína současně. Ranní mlha, hustá jako smetana, se válela mezi stromy a na loučkách kolem silnice. Potkávali jsme nákladní auta, co svážejí v cisternách mléko z kravínů, pár lidí na kolech se silonovými taškami na řídítkách, kteří se živí rukama a kteří jezdí den co den na ranní směnu a už jsou zvyklí brzy vstávat a taky vědí, že jim nikdo jen tak zadarmo nic nedá a nikdo jim po ránu netleská, když jsou ještě opuchlí spánkem. Jen studený vítr letí nebem nad jejich hlavami a je pořád s nimi. A já jsem věděl, že my dva jsme nikdy nebyIi proti těmhle lidem víc než nějací zloději koní, i když jsme měli dlaně stejně ztvrdlé od násady lopaty a krumpáče jako oni. Oni se živili poctivě a nevěděli nic o mé zelené horečce, a že jsem už ráno unavený osmihodinovým kopáním, když je teprve budík probouzí.

V roce 2016 měl premiéru stejnojmenný film, který podle knížky Zloději zelených koní natočil režisér Dan Wlodarczyk, který je stejně jako Jiří Hájíček rodákem z Českých Budějovic. Příběh o vášnivém hledači Pavlovi, jeho kumpánovi Kačmarovi a Pavlově lásce Karolíně ovšem není situován na přelom 80. a 90. let jako v románu, ale je zasazen do současnosti. Film je více akční, knižní předloha má spíše baladický ráz, jak se nechal slyšet Jiří Hájíček.

Jiří Hájíček je autorem řady románů a povídek, všechny příběhy se odehrávají na jihu Čech. „Já si prostě nemůžu pomoct a píšu o prostředí, které znám a ze kterého jsem vzešel. Na vesnici jsem vyrůstal, a i když už léta žiju v Českých Budějovicích, mám to na venkov pořád blízko. Navíc cítím, že autor by měl být s místem spjatý, aspoň autoři, které já rád čtu, to tak měli – třeba Ota Pavel nebo jižanští autoři z Ameriky. Mě láká ta lokálnost, místní příběhy ovlivněné krajinou a regionální historií. Asi nikdy nenapíšu nějaký univerzální ‚euroromán‘ srozumitelný všude. Jsem český spisovatel, Jihočech a patriot, ne výrobce europalet…“

Za román Selský baroko (2005) o násilné kolektivizaci venkova v 50. letech získal Jiří Hájíček Magnesii Literu za prózu. Román Rybí krev (2012) pojednávající o osudech vesnic a lidí zasažených výstavbou jaderné elektrárny Temelín na přelomu 80. a 90. let se stal v anketě  Magnesia Litera Knihou roku. Oba příběhy má na repertoáru Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích.