Jiří Březina starší: Židle

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Stárnutí samo příliš zábavné není, ale zábavných momentů je při něm dost. Člověk může například pozorovat, jak se s věkem mění jeho vztah k tradičním věcem.

Když mi bylo něco pod patnáct, neměl jsem žádné pochybnosti o tom, že všechno staré je špatné a musí pryč. A těšil jsem se, jak k tomu přispěju. Lidstvo má štěstí, že jsem se narodil a hned po škole se do toho dám.

Dobře si pamatuju, s jakým despektem jsem koukal třeba na obyčejnou židli. Něco tak nudného a nenápaditého se přece dá vymyslet daleko líp a když se k tomu nemají jiní, vymyslím dokonalou židli já. Samozřejmě jen tak na vedlejšák, při řešení těch větších a důležitějších úkolů.

Čas šel dál, škola skončila, do života se mi vetřelo zaměstnání, rodina, děti a s nimi starosti. Například kde a za co žít.

Najednou jsem byl ochotný tu nemožnou židli tolerovat. Samozřejmě jenom prozatím, než vyřídím ty opravdu naléhavé věci. A tak jsem vyřizoval a vyřizoval, naléhavých věcí neubývalo a židle čekala.

Přitom jsem si stihl všimnout, že vlastně není tak nemožná a než na ni najdu čas, dá se s ní ještě chvíli žít. Taková inovace se nesmí uchvátat.

Židle stála dál v koutě a v jedné chvíli bylo jasné, že už na ni nedojde. Mimo jiné i proto, že je vlastně vymyšlená zatraceně dobře.

A to byl asi právě ten moment, kdy končilo mé mládí.

Spustit audio
autor: Jiří Březina starší|zdroj: Český rozhlas