Jiří Březina starší: Velikonoce

Později jsem s koledníky samozřejmě chodil. Povinnou výbavu tvořil nástroj na výrobu toho kraválu, a to buď klepačka nebo řehtačka. Dnes můžete obojí sehnat na e-shopu a ostatně i tehdy se oba nástroje daly koupit v hračkářství. Klepačky byly spíš pro menší děti, které nezvládly správný pohyb zápěstí.

Plnohodnotným nástrojem koledníka byla řehtačka. Konfekční řehtačka z hračkářství byla ovšem verze light a její směšné drnkání žádný respekt nevzbuzovalo. Kdo nechtěl v partě koledníků zapadnout, musel mít na míru stavěný kousek. Čím větší a hlučnější, tím lépe.

Generálním dodavatelem řehtaček pro celou ves a okolí byl můj děda truhlář, který vyrobil i monstrózní řehtačku na kliku. Ta zvládla větší kravál, než my všichni ostatní dohromady. Zaklekalo se za ní jako za kulomet a klika nešla nijak lehce, proto ji vždycky obsluhoval nejsilnější kluk. Byl automaticky vůdcem koledníků a když vyrostl z kolednického věku, vybíral si následníka.

Proces koledování je notoricky známý. V houfu jsme táhli vsí a u každého baráku nejprve spustili klepačko-řehtačkovou palbu a pak odrecitovali klasický kus:

Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný, dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný.

Což je poměrně přesný popis celé transakce s tím, že kdo neměl ani bílý, dal nám pár korun.

Za posledním barákem nám šéf s velkou řehtačkou spravedlivě rozdělil naturální i finanční výnos a šli jsme domů.

Pořád si pamatuju, jak mě od řehtání bolelo zápěstí.