Jiří Březina starší: Švejk

Švejka jsem četl mnohokrát. Do prvního přečtení mě vlastně vehnali rodiče, kteří mi ho jako jedinou knihu číst zakazovali, protože je to prý samá sprosťárna a mám na to dost času. Takže mi nezbylo nic jiného, než si ji tajně vypůjčit a zjistit, že ani v jednom bodě nelhali. Nemohlo mi tenkrát být víc než deset a chápal jsem toho v ní málo, kromě těch sprosťáren, samozřejmě.

Později jsem se k ní opakovaně vracel a přicházel jsem jí na chuť, ale málokdy jsem ji dočetl do konce, který vlastně nemá. Jak stránek přibývalo, přestával mi Haškův humor fungovat a zbyl jen nekonečný popis vojenského harcování prošpikovaný opileckými historkami, a těmi sprosťárnami, samozřejmě. O závěrečném dílu z pera Karla Vaňka ani nemluvím.

Švejk si u mě moc nešplhl ani kultem, který kolem něj vyrostl a který byl v dobách mého rozhlížení se po světě daleko mohutnější než dnes. V každé hospodě viselo nějaké „To chce klid“ ilustrované fajfkou a bačkorami a nikomu nevadilo, že ten citát ve Švejkovi ani není. V každé prodejně suvenýrů přetékal jeden dva regály švejkovským kýčem a nejrůznější „tochceklidy“ hyzdily mnoho českých domácností.

Filmového Švejka Rudolfa Hrušínského mám ovšem velmi rád a četbě Jana Wericha se nedá vytknout vůbec nic.

Nejvíce mi ale Švejka vzdálilo děsivé poznání, že pro svět představuje typického Čecha. To považuju za národní katastrofu.

Zejména v momentech, kdy se zdá, že by to mohla být pravda.