Jiří Březina starší: Smajlíky

Taková potřeba se zdála u asociálních ajťáků pochopitelná, ale její řešení zapadlo do naší zkratkovité doby tak dokonale, že smajlíky rychle zaplavily psané slovo všech jazyků včetně čínštiny.

Smajlíkové vlně vyšli vstříc výrobci telefonů i počítačů a dnes máme stovky symbolů nejen pro nálady, ale prakticky pro všechno, co nás obklopuje. Skoro by se zdálo, že můžeme vlastní jazyk opustit a psát si jen ve smajlících.

Problém je, že tyhle symboly, které mají dodávat psanému sdělení jednoznačnost, samy úplně jednoznačné nejsou. Například nejrozšířenější rozesmátý obličej se používá jak ve smyslu „myslím to dobře“, tak ve smyslu „nemyslím to vážně“. Může se stát, že věta, které chcete smajlíkem dodat přátelský tón, bude naopak vnímána jako výsměch, což jistě ani jednu stranu nepotěší.

Můj vztah k téhle textové bižuterii není jednoznačný. Uznávám, že se občas hodí, ale smajlíkové bombardování nemám rád. Signalizovat takhle okatě, že to či ono nemyslím vážně, mi přijde jako přiznání vlastní jazykové neobratnosti a navíc mám dojem, že urážím čtenářovu inteligenci.

Někdy ovšem na svoji smajlíkovou úspornost dojedu. Jako tuhle v internetové diskusi, když mě z dojmu, že se oba výborně bavíme, probudila nesmajlíkově vážná uražená reakce.