Jiří Březina starší: Plechová huba

Třeba automatické hlasové systémy, které se v nóbl firmách a úřadech namnožily jako plíseň.

Neznám nikoho, kdo by si s tímhle zařízením volal rád. Jsou i takoví, kteří okamžitě zavěsí, jakmile jim anonymní hlas do sluchátka začne recitovat možnosti.

Prvním problémem jsou už ty možnosti. Nikdy se mi žádná nehodí. Nejmíň ovšem jednička, což je seznámení s novými produkty.

Možnosti se naštěstí opakují a tak mám šanci si vybrat nějakou méně nesmyslnou než ty ostatní. Když navíc nezapomenu správnou číslici, zdá se, že mám vyhráno.

Chyba. Postoupil jsem jen do druhého kola. Čekají mě další číslice, nekonečná čekání u hudební smyčky a pak možná hovor s někým živým, kdo mi oznámí, že hovor je monitorován. A někdy, jen někdy, se stane, že mi dotyčný opravdu pomůže.

Přemýšlím o tom, jak úžasné výhody tahle zařízení musí firmám přinášet, aby vyvážily fakt, že se volajícímu zprotiví v první vteřině. Ještě tak chápu všemocné úřady, ty vaši přízeň řešit nemusí. Ale tohle robotické žvatlátko si zavádějí i firmy, které vyhazují miliony za reklamní spoty o tom, jak strašně jim na vás záleží. Pak vám na něčem praskne zip a láska je fuč. Předhodí vás hloupému automatu.

Trefný název pro ně má jeden můj moravský známý. Svoji zkušenost s autoservisem mi líčil takhle: „Zkoušel jsem jim volat, ale ozvala se mi jen plechová huba.“

Zavěsil a dal auto jinam.