Jiří Březina starší: Obchody

Zdálo by se, že rozkvět našich obchodů nemá hranic, ale na jednu jsem přece narazil, a tou je personál.

Uvědomuji si to v zahraničí, kde mi chování prodavačů často způsobí šok. Ti lidé sice nemají na triku nápis „Jak vám mohu pomoci?“, ale zato opravdu pomoci chtějí.

Mám v tom směru zážitky, ke kterým bych doma těžko přišel. Francouzská pokladní neváhala opustit obchod, aby nám ukázala, kterým směrem najdeme bankomat. Její anglická kolegyně s námi dokonce šla až na roh ulice, aby ukázala konkurenční obchod, kde nakoupíme zboží, které jí samotné došlo. Obojí se odehrálo v nepřetržité palbě úsměvů a stojí za zmínku, že obě paní klidně nechaly své obchody otevřené a bez dozoru.

Zato v našich samoobsluhách si připadám jako neviditelný. Jediný, kdo si mě všímá, je zachmuřený pořízek s východním přízvukem, kterého byste se báli potkat na ulici a který v obchodě funguje jako ochranka.

Pokud chci něco z regálu, u kterého právě probíhá obřad doplňování zboží, mám smůlu, nikdo mi nic nepodá. Když proti mně prodavačka rozjede vozík s prázdnými škatulemi, samozřejmě očekává, že uhnu já.

Úsměv má pokladní vyhrazený jen pro kolegyni u druhé kasy, které líčí detaily povedeného víkendu. Jindy u jediné otevřené pokladny čekám věčnost a slabou naději přinese až zoufalý výkřik pokladní „Holky, pojďte mi to stáhnout!“.

Sortiment zboží máme sice úžasný, ale nesmí nám vadit, že jako zákazníci jsme v kategorii „to“.