Jiří Březina starší: Narozeniny

Dodnes pamatuju, jak moc mě jako malého kluka nebavilo převlékat se do bílé košilky a pózovat u dortu se svíčkami. Na fotkách je vidět, jak otrávený jsem z toho byl. Být středem pozornosti pro mě byl trest a výkřiky jako „ten kluk za rok vyrostl!“ mě přiváděly k zoufalství.

Asi nepřekvapí, že puberta na tom nic nevylepšila. Dort i dárky jsem milostivě přijal, ale o strojení a focení nemohla být vůbec řeč. Přetrpěl jsem gratulace a byl jsem rád, když jsem se mohl někam ztratit. Většinou s čerstvě darovanou knížkou.

Ani dál se to nelepšilo a ať jsem chodil do škol nebo do práce, byl jsem nejradši, když okolí na ten den prostě zapomnělo. Párkrát jsem ke své úlevě zapomněl i sám.

Jako mnoho jiných věcí, i tohle změnily děti. Jejich narozeniny mi najednou vůbec nepřišly protivné. Byla to příležitost přibrzdit každodenní shon, pozorovat jejich radost z dárků a uvědomit si pokrok, který zase udělaly. Třeba jak za ten rok vyrostly. Občas došlo i na fotku s dortem, bez bílých košilek samozřejmě.

Najednou mi rodiče byli bližší. Došlo mi, že ty otravné oslavy pro ně znamenaly víc než datum v kalendáři. Že jim na chvíli vrátily společné zážitky, radost z mého narození a z toho, že jsem zdravý. A také z toho, že mi můžou dát víc, než kolik dostávali sami ve svém zdaleka ne idylickém dětství.

Po zvážení všech argumentů jsem vzal narozeninové oslavy na milost. Nakonec i ty vlastní.

metrů a vyčerpán se zastavil. Nestalo se vůbec nic, jenom jeho majitel se divil, co se to děje, že tohle se mu ještě nestalo. A to mi jasně řeklo, že kůň není nic pro mě. Na jeho hřbet jsem se už nikdy neposadil.

Uznávám, je to krásné, ušlechtilé zvíře, ale nemá to ani spojku, ani brzdu, ani plyn. Naopak – má svou hlavu a v té se může zrodit ledacos.