Jiří Březina starší: Mikuláš

Až dávno poté, co mi dětství skončilo, jsem se dozvěděl, že historicky je právě svatý Mikuláš ze všech dětských sponzorů tím původním. Že opravdu žil a naděloval už v římských dobách. A že všichni ti mediálně úspěšnější Santa Clausové a Pere Noelové vznikli až následně jako jeho plagiáty.

Což platí i pro bolševickou atrapu jménem děda Mráz. Těžko by zapírali, důkazů je habaděj: souhlasí věk, plnovous, červený plášť i pytel a v případě Santa Clause i průhledně maskované jméno – zkratka z německého Nikolaus. I Ježíškovo nadělování, dnešní vrchol dětských Vánoc, je vynálezem daleko pozdějším.

Narazil jsem na půvabnou historku o Martinu Lutherovi, který v boji za církevní reformaci neušetřil ani štědrého světce a tak dlouho prosazoval přesun nadělovacího termínu na Ježíšovy narozeniny, až se mu to povedlo. Ale jeho matce prý bylo zklamaných dětí líto, tajně jim dál nosila mikulášskou nadílku a díky ní původní svátek přežil. Zdá se, že co do vlivu na dějiny jsou babičky podceňované.

Pokud jde o moje vzpomínky, naštěstí jsem už nezažil trapnou éru nahrazování Mikuláše dědou Mrázem, tou absurdní figurou násilně importovanou z východu. Tady musel režim uznat porážku a už za mého dětství byl Mikuláš zpět.

U nás na vsi bylo mikulášské nadělování dokonce organizovanou akcí Národní fronty a v jeho pořádání se pravidelně střídal svaz mládeže se svazem žen. Schválený mikulášský tým pak jednotně naděloval dětem z celé vsi.

Ale i trestal. Napomenutí čertovskou metlou nebylo nic vzácného a zvlášť významné kázeňské přestupky ocenil dobře informovaný světec pytlíkem uhlí. Předpokládám, že tahle praxe už je minulostí. Kde by se vzalo tolik uhlí.