Jiří Březina starší: Konce válek
Konec války se slaví v květnu, co pamatuju, ale jak se rok 45 sune do minulosti, to výročí nějak vybledlo. Ubývá pamětníků, skoro všichni už známe válečné události jen z knih a filmů, a tak květnová kapitulace hitlerovského Německa pomalu odjíždí mezi muzejní exponáty.
Pojem „válka“ nám už zněl jen jako nudné slovo z televize, které slýcháme někde mezi počasím a sportem.
Což o to, někde se válčilo se skoro pořád, ale bylo to daleko, nikdy jsme tam nebyli a také nehrozilo, že se nám na prahu objeví někdo, komu vypálili dům a vyvraždili rodinu. Proti takovým návštěvám jsme se ostatně důkladně pojistili. Ještě tak se dělit s nějakými zoufalci.
A vypadalo to, že to tak bude napořád. Že války zůstanou jen starostí národů dostatečně vzdálených, zatímco my v naší bezpečné a civilizované zemi budeme v pohodlí gauče probírat šance válčících stran a ve zprávách sledovat vratké čluny s nějakými otrhanci, které strážní lodě vracejí zpět na moře.
Teď je tahle jistota pryč. Najednou se válčí v naší civilizované Evropě a lidé umírají v místech našich nedávných turistických destinací. Když se řekne Ukrajinec, už si nepředstavíme zedníka, ale mámu s dítětem, která někoho oplakává. Postupně nám dochází, že přes všechny historické zkušenosti si neopatrná Evropa ve svém sousedství vykrmila agresivní monstrum, kterému je každá záminka k útoku dobrá a nic mu není svaté.
Najednou není tak nepřestavitelné, že i my budeme utíkat z hořících domů jen s igelitkou a hledat někoho, kdo se s námi rozdělí o střechu nad hlavou a o chleba.
Najednou je konec poslední evropské války zase před námi.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor


Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.