Jiří Březina starší: Jack London

S věkem se samozřejmě vkus mění a tak se vyvíjely i moje čtenářské srdcovky. Z mayovek a verneovek jsem se přestěhoval do sci-fi, hltal Dänikena a Součka, abych se pak posunul k Tolkienovi nebo Waltarimu. O spoustu času mě připravilo dlouhatánské Proustovo Hledání ztraceného času, a přesto ten čas za ztracený nepovažuju.

Vůbec nejsilnější čtenářský zážitek mi ale připravil už v začátcích mé čtenářské kariéry Jack London. Trefil mě na komoru někdy kolem dvanáctého roku.

Nejdřív jsem přečetl Bílého tesáka, ten příběh psa, kterého nezkrotily rány holí a vlídnost ho vrátila k lidem. Kniha mě nadchla, sháněl jsem další Londonovy knihy a dostal se mi do ruky Tulák po hvězdách.

Nejdřív jsem knihu málem odložil. Místo přírody a zlatokopů tam seděl vězeň, který si čekání na popravu krátí vzpomínkami na svůj důkladně zkažený život, a z krutých podmínek vězení uniká do své fantazie. Ani nevím, co mě u čtení tenkrát udrželo, ale najednou jsem zjistil, že od toho příběhu nedokážu vstát. Odsouzenec vzpomíná na své minulé životy, střídá století i světadíly a na vlastní oči sleduje Kristovo ukřižování. To prolínání nejdrsnější reality s fantazií bez hranic mě fascinovalo a několikrát se mi o něm dokonce zdálo.

Žádná další kniha už se mnou tak důkladně nezametla. Ale musím říct, že když jsem se později pokoušel ten efekt zopakovat a Tuláka otevřel znovu, nefungovalo to. Kouzlo bylo pryč.