Jiří Březina starší: Dvojníci

Poprvé se mi to stalo v podunajském Melku. První přátelské pohledy jsem ještě přičítal rakouské pohostinnosti, ale když se se mnou několik domorodců pokusilo dát do řeči, pochopil jsem, že v tom městě žiju léta a mám tam spoustu kamarádů.

Lidé mě zdravili i přes ulici a při odjezdu jsem byl rád, že to nejsem já, kdo jim to bude vysvětlovat.

Podruhé se mi to stalo v budějovické nemocnici. Šel jsem na odběr krve a mezi pavilony se ke mně přidal menší človíček. Uctivě pozdravil a začal mi děkovat za léčbu. Popisoval mi, jak bezvadně se cítí, jak dodržuje všechna má doporučení a v jeho řeči byl tak bezmezný respekt, že mi chvíli trvalo, než jsem se odhodlal ho z jeho omylu vyvést.

Asi špatně vidí, pomyslel jsem si, ale když jsem pak vstoupil do laboratoře a personál uctivě ztichl, došlo mi, že nejsem jen tak někdo. Pak se vysvětlilo, že dělám dokonce primáře na plicním. Jestli to pan doktor Vaník slyší, srdečně ho zdravím.

Nejpodivnější případ je ale ten třetí, protože omyl byl dvojitý. V podvečerním parku jsem potkal starého známého. Všiml si mě také, pozdravili jsme se a začali klábosit. Připadl mi v tom šeru nějaký strhaný ve tváři, ale při výčtu chorob, který na mě začal chrlit, ani nebylo divu.

Jak jsme šli, začínalo v hovoru přibývat věcí, které mi neseděly. Nejspíš zaznamenal totéž, rozhovor vázl, až ustal docela. Po chvíli tiché chůze jsme se rozpačitě rozloučili a kvapně odcházeli opačnými směry s hlavami plnými myšlenek.

Byl to úplně cizí člověk.