Jihočeši – Václav Šulista

14. červenec 2012

„ Jsem člověk, který v životě ničeho nelituje,“ říká s úsměvem dvaaosmdesátiletý Václav Šulista. „ Já jsem dokonce vděčný i za zkušenost z PTP, přestože to pro mě byly těžké roky. Ale na druhou stranu jsem se tam hodně věcí naučil - jak na ošetřovně, kde jsem pracoval, tak v mezilidských vztazích. Nikomu už dnes nemám nic za zlé, ale zapomínat by se na tyhle věci nemělo.“

Václav Šulista je dodnes aktivním členem Českého svazu PTP a v roce 2010 se dokonce zasloužil o instalaci pamětní desky na budějovická kasárna Jiřího z Poděbrad. „Finanční sbírku jsme zorganizovali stejně, jako se kdysi vybíralo na Národní divadlo: pétépáci sobě. A vybralo se dost!“ vzpomíná.

K nechvalně proslulým pomocným technickým praporům, konkrétně do karvinských dolů, musel Václav Šulista narukovat přímo z vysokoškolské posluchárny a trvalo bezmála tři roky, než směl studium farmacie dokončit. Za nevítanou přestávku mohl jeho třídní původ. Přesto se nakonec našli lidé, kteří mu po návratu z vojny pomohli zpátky na školu, a Václavu Šulistovi se splnil jeho dětský den: stal se lékárníkem.

„Od jedenácti let jsem najisto věděl, že chci dělat právě tuhle profesi. Moc se mi líbila vůně lékárny U Matky Boží, která byla v naší ulici a kam jsem jako kluk chodil pozorovat pana Šámala. Když pracoval s lékárnickými vahami, nikdo ze zákazníků se neodvážil ani špitnout. Už tehdy mě ta práce úplně okouzlila.“

Farmacii zůstal Václav Šulista věrný celý život, ale našel si čas i na své koníčky: do padesáti let hrál závodně košíkovou, přispíval do novin a dobrovolně se podílel na opravách některých českobudějovických kostelů. Dnes žije se svou manželkou v hezkém domku v Drahotěšicích u Ševětína. Jsou spolu už 55 roků a vychovali dvě děti.

Poslechněte si celé vyprávění tak, jak jej zaznamenala redaktorka Hana Soukupová:

autor: Hana Soukupová
Spustit audio