Jedna chyba a jsou na ulici. Díky Budějcké noclence teď můžete zaplatit někomu noc v teple

4. únor 2019

Dům svatého Pavla v Českých Budějovicích je poměrně nenápadný dům v Riegrově ulici. Dostat se do něj je relativně snadné, prostě zazvoníte. A zvoní tady nejčastěji lidé, kteří zůstali na ulici. Denně jich bývá třeba i padesát.

Dostat se na ulici je také relativně snadné, prostě uděláte v životě chybu. Například Zdeněk po rozvodu odešel od rodiny, byt nechal bývalé ženě a dětem. Od té doby se protlouká, jak se dá. „Už je to takových šestnáct let. Člověk se zkrátka snaží, aby to přežil, po čase si zvykne na tu zimu, přizpůsobí se,“ popisuje.

Do Domu svatého Pavla chodí denně. „Na jídelnu, vykoupat se, dát se dohromady, převléct do čistého, udělat si něco k jídlu. Když seženu peníze na nocležnu, tak jdu tam, když neseženu, jdu na ulici. Mám kamarády, kteří spí pod mostem, ve křoví a tak,“ popisuje.

Za 50 korun získá bezdomovec nocleh

Na konci loňského roku spustila městská charita projekt Budějcká noclenka. Dárci díky němu mohou zaplatit člověku bez domova alespoň jeden nocleh v noclehárně Domu svatého Pavla za 50 korun.

Noclehárna pro bezdomovce v Sokolově

„Nocleh na noclehárně vychází na padesát korun. Pokud někdo nemá hotovost, tak díky noclenkám mu můžeme umožnit přespání zdarma, protože už mu to předplatil někdo z dárců,“ vysvětluje vedoucí azylového domu Petra Vohlídalová.

Budějcká noclenka funguje prostřednictvím webu darujme.cz. Zde dárci mohou zaplatit jeden i více noclehů. „Nám následně ty finance přijdou a díky tomu můžeme u nás nechat přespat lidi bez domova, kteří nemají na to, aby si nocleh uhradili sami,“ dodává Petra Vohlídalová.

Noclehárna má kapacitu 20 lůžek, v období mrazů ovšem zaměstnanci nechají přespat na židlích bezdomovce i nad stanovený limit za podmínky, že nejsou výrazně pod vlivem alkoholu.

V Domě svatého Pavla funguje i takzvané nízkoprahové denní centrum. Je otevřené denně od 8 do 16 hodin a lidé bez domova se tu během dne střídají, najednou jich tu může být maximálně dvacet. Mají k dispozici kuchyňku, počítač s internetem i pomoc sociální pracovnice.

Nechceme se na noc rozdělit, takže spíme venku, po squatech, snažíme si někde najít kus přístřešku nad hlavou a tam přenocovat.
bezdomovci David a Markéta

Denní centrum využívají osmadvacetiletý David a dvacetiletá Markéta. Přes tu noc tu ale oba být nemohou. „Je to mužský azyl, takže přes noc spíme spolu venku, po squatech, snažíme si někde najít kus přístřešku nad hlavou a tam přenocovat,“ říká David.

Ten skončil na ulici poté, co naboural firemní auto a přišel o práci. Markéta utekla po hádce s matkou z domova. „Venku jsme se potkali a dali jsme to dohromady, protože ve dvou se to lépe táhne. Ne, že bychom spolu byli jenom proto, máme se rádi, ale ve dvou je to zkrátka lepší,“ vypráví David.

Příběh této dvojice není ojedinělý. „U párů se setkáváme s tím, že se na noc nechtějí rozdělit. Pánové nechtějí nechat ženy samotné, i když ty by mohly využít noclehárnu pro ženy, která funguje v rámci ubytovny na Novohradské ulici,“ potvrzuje Petra Vohlídalová.

Myslí si, že alfou a omegou je u lidí bez domova práce. „Spousta našich klientů naráží na problém, že jsou nezaměstnatelní. Mají záznamy v rejstříku trestů, případně je tam problém zadluženosti, kdy se jim nevyplatí vůbec začít pracovat, protože všechno, co si vydělají, jim bývá posléze zabaveno a oni jsou na tom hůře než lidé na sociálních dávkách,“ připomíná.

Muži bez domova mohou využívat noclehárny, pro ženy lůžka nejsou

Žena bez domova

Ženy bez domova nemají na Jindřichohradecku místo, kam by se schovaly před zimou. Noclehárna v Jindřichově Hradci je jen pro muže, azylový dům zase jenom pro matky s dětmi.

Dostat se na ulici je přitom podle ní velmi jednoduché. Stačí udělat chybu. „Chybu může udělat každý z nás a myslím, že v životě jsme všichni nějakou udělali, ale když máme pomocnou ruku, rodinu, kamarády, tak se chyby neprohloubí. Když ale nemáme třeba vůbec nikoho, tak stačí jedna maličká chyba, která nás dostane na dno, a už se to s námi veze,“ zmiňuje.

Přesto se objevují příběhy s dobrým koncem. „Setkala jsem se samozřejmě i s příběhy s krásným šťastným koncem. Pamatuji si chlapce, který byl závislý, utnul veškerou komunikaci s rodinou, ale ve finále se nám podařilo dostat ho nahoru a dnes funguje, nikdo by to netipl, jakou minulost má za sebou,“ vzpomíná Petra Vohlídalová.

„Často přišli pánové, co se dostali opravdu na dno, ale našli v sobě sílu se z toho vyhrabat, opravdu se dali dohromady, fungují, mají rodiny, bydlení a jenom už asi v koutku duše vzpomínají na to, co bylo dřív, a nechtějí se k tomu vracet,“ uzavírá vedoucí Domu svatého Pavla.

Spustit audio

Související