Jediný dochovaný bunkr z roku 1936 na Budějovicku Němci neodstřelili díky tomu, že stojí u trati

23. říjen 2016
U města Borovany se dochoval předválečný československý bunkr z roku 1936

Na stopy prvorepublikového opevnění můžete stále narazit v jižních Čechách. I když v říjnu roku 1938 začali nacisté objekty postupně obsazovat a likvidovat, například u města Borovany zůstal malý předválečný československý bunkr z roku 1936.

Podle publicisty Jana Ciglbauera, který se zabývá válečnou historií, je objekt lehkého opevnění u Borovan jediným dochovaným bunkrem tohoto typu na Budějovicku. Přežil díky tomu, že stojí u železniční trati.

„Všechny bunkry na území pozdějšího protektorátu se Němci rozhodli zlikvidovat. Odstřelovali je v létě 1939 z prostého důvodu - už tehdy počítali s útokem na Polsko a nevěděli, jak se okupované země zachovají. Hrozilo, že by Češi mohli při nějakém povstání bunkry využít. Tomu chtěli zabránit, a tak se do vypuknutí války snažili všechny bunkry zničit. Ušetřeny byly jenom ty, které z nějakého důvodu odstřelit nešlo, což bylo většinou u budov, mostů nebo u železnice jako tady,“ vysvětluje.

Dnes je uvnitř bunkru základní vybavení, tedy například lopata, dvoumužná pila, sekyra a kryty střílen. Lidé tu ale mohou vidět mnohem víc. „Několikrát do roka bunkr otevřeme a plně ho vybavíme jako za mobilizace v září 1938, kdy tu stáli vojáci prvního pěšího pluku Mistra Jana Husi. Ukazujeme mimo jiné jeden těžký kulomet a jeden lehký kulomet. Jinak tu ale necháváme jen základní bezcenné vybavení,“ popisuje Jan Ciglbauer.

Bunkr ještě donedávna patřil armádě. Ta ho před pár lety převedla do majetku města Borovany, které vlastní pozemek. Město dalo bunkr k dispozici Klubu vojenské historie Kallich za to, že jej udržuje a pořádá zde výstavy. Díky členům klubu je objekt upravený, má nový nátěr, obnovené bednění i nové pancéřové uzávěry střílen.


Ničení bunkrů
Když Němci v létě 1939 bunkry ničili, používali sedmdesátikilogramové nálože, které dávali dovnitř do navrtaných rohů. „Ten bunkr opravdu vydržel hodně, ale zase to nebylo tak úplně složité. Naši stavitelé a vojáci totiž už při projektování počítali s tím, že se při ustupování budou opuštěné bunkry ničit, aby nepadly do rukou nepřítele. Stavělo se tedy tak, že armatury v betonu nebyly mezi sebou navzájem provázané, aby bunkr šel zevnitř rozvalit. Byl tedy vlastně stavěn na odolnost tlaku zvenku, ale ne tlaku zevnitř,“ prozrazuje Jan Ciglbauer.

Hlavní bod, který měl bunkr u Borovan chránit, byl most přes řeku Stropnici. „Ten byl i podminovaný a ženisté ho měli vyhodit do povětří, jakmile by se Němci přiblížili. Hned u mostu stál modernější bunkr a každých 200 metrů byl další. Na břehu se ještě táhla protipěchotní překážka z ostnatých drátů a mezi bunkry mohly být i zákopy pro další vojáky a další zbraně v terénu,“ popisuje historik.

Pokud se vydáte z Borovan směrem k Ostrolovskému Újezdu, minete cestou pozůstatky dvou dalších bunkrů a u třetího můžete zastavit. „To je pořád ta stejná obranná linie. Teď po ní jdeme směrem na západ. Takhle se ta linie táhla podél celé republiky,“ ukazuje Jan Ciglbauer.

Bunkry u Ostrolovského Újezdu jsou zničené, ale alespoň dochované ve stavu po prvním odstřelu. To také není běžné. „Poté, co Němci objekty odstřelili, začali ještě z trosek těžit všechny kovové části, tedy střílny a hlavně armatury. Z takových bunkrů dnes zbyly jenom jámy s betonovou drtí. Pozdější ničení trosek mělo i ten důvod, aby Češi zapomněli, že se vůbec chtěli bránit. Tady u Újezdu je to trochu výjimka, z těchto objektů nestihli Němci vytěžit železné armatury, takže je tu máme poměrně unikátně dochované ve stavu po prvním odstřelu z léta 1939,“ vysvětluje Jan Ciglbauer.

Modernější typ bunkru, takzvaný řopík z roku 1938, se zachoval u osady Veselka u obce Jedovary. Ten nebyl odstřelen díky tomu, že stál blízko domů. Dnes zde můžete rozeznat boční střílnu, zadní dveře, ventilaci i pancéřové dveře se střílnou. Dovnitř se ale bohužel zatím nepodíváte. „Bunkr je stále v majetku armády a už několik let se táhne převod na majitele pozemku,“ říká historik.

Redaktor Zdeněk Zajíček se vydal po stopách prvorepublikových bunkrů na Českobudějovicku

A kdo vlastně československé prvorepublikové bunkry stavěl? Podle Jana Ciglbauera běžné civilní stavební firmy. „Armáda to zadávala jako jakoukoli jinou zakázku. Konalo se výběrové řízení podobně jako dnes, ale firmy musely být státně spolehlivé, takže většinou šlo o české nebo slovenské podniky, prakticky nikdy německé. Firma také musela být dost silná na to, aby celou tu stavbu finančně utáhla, protože zpravidla od vojenské správy dostala peníze až po kolaudaci, která se někdy hodně protáhla. Často podnikatelé dostali zaplaceno až v době okupace, kdy už se bunkry likvidovaly,“ popisuje historik.

Připomíná také jednu perličku: „Tady v jižních Čechách bunkry z roku 1936 stavěla stavební firma Jana Smrže z Třeboně a je zajímavé, že si velitel páté pěší divize generál Neumann stěžoval na to, že firmu de facto vede Smržova manželka Marie. Naznačoval trochu, že pan podnikatel asi bude podpantoflák, a dokonce napsal, že není možní zadávat vojenské stavby podnikatelkám, protože ženské pohlaví je zpravodajsky méně odolné.“