Jan Vaněček: O roušce a Azorovi

Několik orouškovaných občanů jsem oslovil, ale odmítli se mnou hovořit,  protože nemám roušku. Až  penzista, se síťovkou v ruce, se dobrácky uvolil vyhovět a dodal, že v lékárně toho má vyzvednout a koupit víc: sobě i sousedům v domě. Provázel ho pes, tak požádal, abych jeho Azora pohlídal, než se vrátí. Psům je vstup do lékárny zakázán, i kdyby měli roušku.

Když penzista vyšel s plnou síťovkou z lékárny, radostně zvolal: „Mám!“ a podal mi náplast. Nekomentoval jsem to, zaplatil mu ji a popřál hezkého dne. On mně taky a spokojeně odešel. Vzápětí  se nečekaně vrátil. Prý si vzpomněl, že to popletl. Omluvil se a dal mi novou roušku, co si zakoupil, abych mohl do lékárny vstoupit.

Vystál jsem si tam v ní frontu a požádal o dvě roušky - modrou sobě, dorůžova pro něj. Nechtěl jsem mu ji dlužit. Venku mě očekával jen Azor a ochotně dovedl ke svému páníčkovi do činžáku. Cestou se zastavil v trafice pro noviny.

Penzista si náramně  pochvaloval růžovou roušku, vypadá v ní mladší. Dezinfikovali jsme si  krk slivovicí. Mezitím Azor vynesl odpadky a pádil s košíkem nakoupit. Je to sympaťák a šikovný služebník v téhle rouškové době, napadlo mě, když jsme se na rozloučenou s jeho páníčkem loktovali.

Hezký rouškový  den, vážení Jihočeši.