Jan Vaněček: Anekdoty

Existují  lékařské, politické, hospodské, židovské, dětské, o učitelích i  o bláznech.  A mnohé další,  slušné i neslušné.   Mně se nejvíce líbí anglické. Jednu dám k dobru: Povídá lord sluhovi:  „Žán, dojdou  do zahrady zakropit záhony.“ Sluha odpoví: „Promiňte, pane, vždyť venku prší.“ Lord praví: „Tak si vezmou deštník!“

Aby posluchače zaujaly, nesmějí být dlouhé. Může se pak přihodit, že se v půli zaseknete a nevíte, jak je to  dál, zkrátka  trapas. 

Proslulým vypravěčem anekdot býval herec Jaroslav Vojta, který je často zkazil, takzvaně zvojtil. To slovo se traduje, když  něco  popletete.  Stal se tím populární a mnozí estrádní umělci ho  imitovali.

Každý politický režim  má své anekdoty. V období monarchie se vyprávěly  na císaře Franze Josefa, za socialismu byly v módě o policajtech a bolševických papaláších. 

Teď frčí fóry o blondýnách, sem tam jsou k zaslechnutí ještě i policajtské. Na závěr jeden  řeknu a dám si pozor, abych ho  nezvojtil: Blondýna jede autem a zastaví ji policajt.  Když mu předloží  doklady a dechová zkouška na alkohol je nulová, zeptá se jí, co to má  na zadním sedadle.  Blondýna klidným hlasem odpoví: „Hodiny – kukačky, začaly nějak divně kukat, tak je vezu k veterináři.“ Policajt se zamyslí a praví: „Ale to jedete špatným směrem, tudy byste přijela k hodinářství.“