Ján Sliacky: Sníte?

Asi od sedmé třídy jsem chtěl psát. Vzhledem k tomu, že jsem z rodiny posluchačů rozhlasu, jsem se také viděl na druhé straně, u rozhlasového mikrofonu. Život se však valil svojí vahou a mými rozhodnutími jinými cestami.

Ale psaní mě na nich svým způsobem stále doprovází. Psal jsem do školního časopisu, elektronických médií, publikoval v odborném oborovém měsíčníku, i tu novinařinu v tištěném týdeníku, byť regionálního dosahu a při hlavním zaměstnání jako vedlejšák, jsem si zkusil. Jen ten rozhlas stále chyběl...

Postupem času se k mému snu alespoň nahlédnout do rádia přidala láska k jižním Čechám. A tehdy se přímky přetly. I když, jak se mi zdálo, v nekonečnu. Zčista jasna se však objevila příležitost.

Tomu, že bych snad uměl napsat text, jsem věřil. Ale namluvit ho na zrádný rozhlasový mikrofon? Věděl jsem z vyprávění profesionálů, že to není jednoduché. A mělo být, a také bylo, ještě hůř.

A to když jsem v televizi slyšel český komentář zahraničního dokumentárního filmu v podání skutečného mistra mluveného slova pana Alfréda Strejčka. Moje obavy se změnily v panický strach. Jak můžeš vůbec mít v sobě tolik drzosti? Plísnil jsem se. Cestou vlakem sem do Budějovic na první natáčení jsem se klepal jako drahý pes.

Sny se však nemají jen snít. Má se o ně bojovat. Mají se žít! A to se mi podařilo. Ve dvaapadesáti letech, nějakých třicet pět let poté, co jsem tento sen začal snít. Přeji vám, ať už vám je patnáct či pětašedesát, ať si své sny splníte. Jděte si za nimi. Stojí to za to!