Jan Flaška: S područkou do žeber

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
0:00
/
0:00

Jel jsem onehdy dálkovým autobusem. Uvelebil jsem se v sedadle, vytáhl područku a opřel si o ni ruku. Jak jsem se v sedadle různě kroutil, začala mě područka brzy tlačit do různých částí těla, jako jsou žebra, zápěstí, pánevní kost a rameno.

Snažil jsem se ji tedy sklopit, ale nešlo to. Vylezl jsem do uličky, zkoumal područku zespodu i zezadu, lomcoval jí, ale nic. Nakonec jsem prostě rezignoval. Takhle se pozná stárnutí, uvažoval jsem trudně s područkou zaraženou hluboko do žeber. S přibývajícími léty člověk postupně rezignuje na svět kolem sebe.

Celé to začíná ve chvíli, kdy se smíříte s tím, že se z vás nikdy nestane opravdický indián, kosmonaut nebo popelář. Začnete si prostě uvědomovat své limity. V průběhu života pak rezignujete na spoustu dalších věcí – že se nestanete slavným zpěvákem ani královnou krásy, že se nikdy pořádně nenaučíte nějaký cizí jazyk, že si nepořídíte vlastní dům, že nepřečtete všechny knížky, co byste chtěli...

A jak si tak stárnete, začínáte rezignovat na menší a menší věci. Že chcete tlačítkový telefon, abyste si nemuseli zvykat na ten hladký. Nebo že radši zůstanete doma, než abyste někam šli.

Já jsem ve stadiu, že když na záchodcích nedonutím bezdotykový kohoutek, aby z něj začala téct voda, je mi to úplně jedno. Rezignoval jsem. A ještě mě těší, že nemusím bádat, jak spustit osušovač rukou.

Rezignovat na jednoduchou mechanickou područku se mi ale ještě nechtělo, takže když autobus zastavil, zeptal jsem řidiče. Kdyby vás to zajímalo, tak ji stačilo vytáhnout nahoru a pak sklopit.

Byl to drobný úspěch, ale naplnil mě optimismem. Ještě jsem na záhady světa nerezignoval docela, říkal jsem si. Možná si dokonce splním i nějaký dětský sen. Na indiána nebo na kosmonauta už to sice dotáhnu, ale pořád mám ještě v záloze toho popeláře.

Spustit audio
autor: Jan Flaška|zdroj: Český rozhlas