Jan Flaška: Nenechávejte to na zítra

Takže jsem koupil v akci dvě mražené pizzy a hodil je do trouby a zatímco se na ně děti chodily koukat přes okýnko, žena prohlásila, že k té večeři ještě udělá pomazánku.

Snad existují i výjimky, ale osobně neznám muže, který by jmenoval pomazánku mezi svými oblíbenými jídly. Že by třeba přišel z lesa, ve fousech jehličí, z ramene by shodil těžkou kládu, do kouta odložil motorovou pilu, otřel si zpocené čelo a zvolal: „Tak a teď bych si dal pořádnou mrkvovou pomazánku s cizrnou!“

Pomazánka je zvláštní druh jídla: ze všech zbytků, co vám nechutnaly včera, se vyrobí lepkavá kaše, která by vám měla chutnat dneska. Spotřebuje se u toho hromada nádobí, které se příšerně špatně myje: vymačkávače citrónů, struhadla se spoustou ucpaných dírek, krouhače a kráječe s ostrými břity a spoustou drátků, mezer a šprušlí a navíc ještě různé členité mixéry a těžké, neforemné mísy.

Já mám rád, když se jídlo obejde bez nádobí. Miluju třeba, když si s přáteli opékáme špekáčky jen tak u táboráku a nasáváme magickou atmosféru ohně, hypnotizujeme tančící plameny, nasloucháme praskotu dřeva, větru a zpěvu ptáků, cítíme závrať z hvězdné oblohy a zpytujeme u toho svou prapodstatu.

V tu chvíli ovšem k táboráku vždycky přijdou naše ženy s pomazánkami, protože hrozí, že by se táborák mohl obejít bez špinavého nádobí. Z mužského filozofování pak nezbyde nic, protože ženy si začnou čile vyměňovat recepty na pomazánky.

Na závěr bych chtěl touto cestou apelovat na každého muže, který nechce dostávat pomazánku každý den: snězte všechno, co dneska dostanete na talíř. Protože z toho, co nesníte, bude zítra pomazánka. My budeme mít pizzovou.