Jan Flaška: Kočičky a kytičky pro dětičky

2. duben 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Knihovnické regály

Za posledních deset let jsem přečetl víc knih než kdykoli předtím. O veverce, co uvařila ježkovi čaj. O hyeně, která nechtěla spinkat. O autíčku, které vezlo zvířátka na velikou oslavu. O krtečkovi, co létal balonem. A tak dále. 

Všechno to byly knížky na dobrou noc a všechny zabíraly líp než rohypnol; u většiny z nich jsem upadl do kómatu ještě před půlkou. Moje děti při nich samozřejmě usnout nedokázaly. Já spal, zatímco děti byly celé na trní, jak to dopadne.

Autoři těch nezáživných příběhů zřejmě počítali s tím, že jejich publikum tvoří malé hloupé děti, které skousnou cokoli, v čem budou zdrobněliny a happy end. Úplně přitom zapomněli, že jejich knihy budou číst dospělí. Minimálně do poloviny.

Existují sice výjimky, ovšem většinu knížek pro malé děti lze zařadit do jedné z následujících kategorií:

  1. Knihy, které jsou tak zamořené motýlky, zvířátky, kočičkami, kytičkami a dětičkami, že máte chuť do jejich autora tak dlouho bušit pěstičkami, dokud nevypustí dušičku.
  2. Knihy, které autor napsal jako dizertaci z etnografie a omylem ji vydal jako pohádku. „Co je to fěrtoch?“ zeptá se dítě hned po první větě. „A šlojíř? A věrtel? A verbíř?“ přerušuje vás následně v pětisekundových intervalech. Na autora takové knihy máte chuť naverbovat mordýře.
  3. Výpravné knihy s moderními abstraktními ilustracemi a minimem textu, který se týká věcí, jako je přátelství, ticho, samota a smrt. Něco mi říká, že autoři těchto knih jsou bezdětní. Nejspíš ani nemají přátele.
  4. Encyklopedie. To jsou takové krásné drahé knížky, které by byly ozdobou každé dětské knihovničky, kdyby pro nedostatek zájmu neležely v igelitovém pytli na půdě.

Napsat knížku, která se bude dětem líbit, prostě není žádná legrace. Už třeba proto, že „legraci“ chápou děti úplně jinak než my, dospělí. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že jediná zcela spolehlivá metoda, jak rozesmát děti, je napěchovat text fekáliemi. Schválně zkuste dětem namísto dojemného příběhu o mezidruhovém přátelství odvyprávět vlastní pohádku „O princezně Prděnce a sedmero pšoucích“. Vedle takového díla si nějaký krteček ani neškrtne – o fěrtochu ani nemluvě.

autor: Jan Flaška
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?