Jan Flaška: Inspektor v mém pokoji

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)

Občas čtu detektivky. „Mám jisté pochybnosti o slečně Sáře,“ prohlásil inspektor a zachmuřil se. „Když vyrážela z nádraží, bylo 9:05. Pan Moritz jí sice volal domů až ve čtvrt na jedenáct, ale Sára, jak víme od její sestřenice, mezitím navštívila Bloomovu kancelář. Otázka tedy zní –“

„Jakou bys chtěl mít barvu, kdybys byl kůň?“ ptá se mě dcera, která zrovna kreslí koňskou rodinku na pastvě. „Hnědou,“ odpovídám, abych měl klid, a čtu dál:

„– jak mohla vědět, kam dal Hanson klíč? Nebyla tou dobou ještě doma.“ Inspektor si přehodil do druhé ruky svůj –

„Ocas? Jakou barvu má mít tvůj ocas?“ vybírá dcera správnou pastelku. To to nikdy nedočtu? „Světlou. – A hřívu taky,“ dodávám rychle, abych předešel dalšímu přerušování. „Tak jo,“ říká dcera. „Udělám ti ho třpytivej!“ hledá krabičku zlatých třpytek.

Inspektor si přehodil do druhé ruky svůj doutník, aniž si všiml, že–

„Nemůžu najít sešívačku!“ přerušuje mne tentokrát syn. Pátrám po místnosti – á, tady je. Zašila se pod Maxipsa Fíka. Čtu si dál.

Inspektor si přehodil do druhé ruky svůj doutník, aniž si všiml, že mu dávno vyhasl. „A pak je tu ten důkaz v podobě vzkazu madame Robinsové. Ale nám teď vyvstává jiný problém: totiž, že–“

„Ty pastelky se pořád lámou!“ kvílí dcerka. Snažím se ji ignorovat.

„– totiž, že Redmond se sice Sáře snažil poskytnout alibi, ale jak víte, Mandy Bloomová ho zpochybnila. Opravdu by mě zajímalo, co před námi slečna Sára skrývá.“

To mě taky. Začínám se v tom ztrácet. Čeká mě spousta detektivního pátrání, než zjistím, co v té knize všichni ti lidé vlastně dělají.

„Trochu jsem pátral na vlastní pěst,“ pokračoval inspektor. „Pokusil jsem se na Redmonda přilepit a –“

„Vůbec to nedrží!“ vzteká se syn, kterému se nepovedlo přišít sešívačkou ke gauči těžkou deku, do které nůžkami prostříhal několik okének.

„Ty pastelky jsou úplně k ničemu!“ řve dcera, pastelky letí přes stůl přímo do krabičky třpytek. Ze stolu se zvedá zlatý mrak a něžně se mi usazuje na rukou, oblečení, na hladině kávy a na stránkách knihy.

„– a mám neblahý pocit,“ zamračil se inspektor, „že tu zřejmě dojde ještě k jedné vraždě.“

Možná ke dvěma, pane inspektore.