Jan Cempírek: Stožec

A pochopitelně i tajuplná lesní kaple Panny Marie a vysoká skála nad ní, kterou teď poslední dobou zavírají strážci národního parku, aby mohl pár sokolů v její stěně nerušeně vyvést mladé, ale nechť. Poprvé jsem zde byl jako kluk.

A na Stožci jsem pak jako třináctiletý puberťák prožil první noc pod širákem. To když jsme s kamarády vyrazili na vandr a věřili o rok staršímu Jardovi, který tvrdil, že zná u skály bezvadnej krmelec, kde se dá krásně vyspat na seně.

Opravdu znal. Ale znali ho také pohraničníci bděle chránící mírovou hráz naší krásné země před zavilými imperialistickými agenty z nedalekého Bavorska, kteří nás při soumraku bez pardónu vyhmátli a svinským krokem hnali z lesů až na volarské nádraží, čekat na první ranní vlak.

Na tu bezesnou noc na opuštěném perónu nikdy nezapomenu. Svítila jediná, žlutá lampa, nad kolejemi se válely mlhy od Mrtvého luhu a bylo kolem nuly. V dalších letech jsem na Stožci byl mnohokrát. Pěšky, nebo i v zimě na běžkách, a vždycky jsem se tady cítil jako doma. Svou budoucí ženu jsem vzal na skálu na jedno z našich prvních rande, abych prověřil její tah na branku, a s dětmi jsme zde byli opakovaně v pohorkách i na kolech.

Při každé návštěvě vnímám i stopy těch, kteří byli z tohoto kraje vyhnáni, jejich stíny jsou ve starých javorech podél cest a je mi z toho trochu úzko. Ale cítím i lásku lidí, kteří přišli později, a zdejší krajina se jim vepsala do srdcí.

Netroufám si  být soudcem, jen se těm pocitům a myšlenkám o různých osudech asi nelze ubránit. Stožec mám rád. Nejsem jistě sám. A už se proto těším, až se i letos bučiny svěže zazelenají a jaro se na jeho svazích opět ujme vlády.