Ivan Mls: Sběratelé odpadu

V určený den přijel ke škole náklaďák ze sběrných surovin, my žáci jsme z domova přinesli úhledné balíčky starých novin či časopisů, abychom pomohli chránit naše lesy, všechno se to vážilo a házelo na korbu, a my kluci z vyšších ročníků jsme se mohli trochu ulít z vyučování, když bylo potřeba pomoci s nakládáním.

A pak se taky porovnávalo, která třída toho odevzdala nejvíc: Poctiví domácí střádalové starých novin samozřejmě ostrouhali, protože kdo měl rodiče někde v kanceláři, s přístupem ke spoustě odpadního papíru, měl sběru vždycky nejvíc.

Proč na to vzpomínám? Zaujala mě nedávno zprávička o tom, kterak školáci a studenti v Jihočeském kraji odevzdali k recyklaci přes čtyři tuny použitých baterií. V rámci programu Recyklohraní se v kraji do tříměsíční sběrové kampaně zapojilo 38 škol. Nejlepší škola dosáhla výkonu 20 kilo na žáka. 

Řekl jsem si – jsou to borci, když zachránili před vyhozením do směsného odpadu takové hodnoty  – ale pak jsem začal trochu počítat. Když jedna tužková baterie váží asi 25 gramů, pak dvacet kilo na žáka, to je dobrých 800 baterek. 

Tohle nashromáždit za pouhé tři měsíce, to je víc než fantastický výkon. A začaly mě napadat neméně fantastické myšlenky. Třeba, že tihle školáci jezdí na elektrokolech na tužkové či jiné baterie, bydlí v energeticky nezávislých domech, poháněných  výhradně baterkami, popřípadě že dosud  netušili vůbec nic o tom, že staré baterky je možné třídit a odevzdávat k recyklaci a měli jich doma třeba ještě po babičce a dědečkovi plné skříně či sklepy…

Bláznivé nápady, že? Anebo se od mého dětství možná vůbec nic nezměnilo: Prostě někdo má zase rodiče s přístupem ke zdroji.

Ať totiž přemýšlím, jak přemýšlím, jsou to pro mě nepředstavitelná čísla. Na baterky mám doma akorát dálkové ovládače k televizi a videu, v nichž baterky vydrží klidně i rok. Takže já bych v té sběratelské soutěži byl absolutním outsiderem: těch dvacet kilo  monočlánků bych nashromáždil tak za 200 let.