Ivan Mls: Nohy

Moje nohy se totiž zcela nekontrolovatelně a náhodně zvětšují a zmenšují. Zjišťuji to pokaždé, když si potřebuji pořídit novou obuv.

Bývaly doby, kdy jsem míval nohu čtyřiačtyřicítku. V obchodě s obuví stačilo hrábnout do příslušného regálu, vybrat boty této velkosti, zkusit je, jak sedí, jít k pokladně a zaplatit.

Takhle jednoduše už ale svět dneska nefunguje. Nohy mi totiž pulzují. Vyhlédnu si sympatické čtyřiačtyřicítky, ale ať dělám, co dělám, nemohu se do nich narvat. Jsem na tom skoro jako ošklivá Popelčina sestra.

Uspokojí mě až číslo čtyřicet šest, které je mi jakš takš dobře. Noha mi tedy poporostla, zkonstatuji fakt. Byť jsem ve věku, kdy bych už měl mít dávno ukončený růst.

Jenže při příštím nákupu bot ve vybraných šestačtyřicítkách klochtám jak čáp v gumovkách a postupně se pokorně  propracovávám až k číslu třiačtyřicet, které mi konečně sedí. Noha se mi tedy smrskla.

A tak bych mohl pokračovat. Zkrátka a dobře, mám doma v botníku boty globálních světových výrobců od třiačtyřicítek až po sedmačtyřicítky. Moje flexibilní nohy mají naštěstí vlastní paměť a pohotově mění svou velikost podle toho, který pár si doma právě nazouvám, takže mi nikde nic nepřebývá ani nechybí.

Možná bych se s tímhle přezouvacím trikem mohl živit i jako varietní umělec. Ale to je spíš jen taková fantasmagorická úvaha. Ostatně moje nohy mají vlastní rozum.

Jak se to pozná? Docela jednoduše. Léta preferují jednu tuzemskou, tedy českou značku obuvi. Jmenovat ji nebudu, pochopitelně, ale jak se k ní moje nohy dostanou, jsou z nich hned ukázněné čtyřiačtyřicítky. Dnes stejně jako před čtyřiceti lety.