Heydrich dostal protektorát jako svoje pískoviště na hraní. Měl zpracovat národ, připomíná historik a spisovatel

Sám Heydrich, který následkům ne úplně vydařeného atentátu podlehl 4. června v nemocnici Na Bulovce, byl pro Čechy synonymem smrti. Ne náhodou se mu přezdívalo Smrtihlav.

Dalibor Vácha|foto:Judita Šímová, Český rozhlas

„Jednu věc připomenu. My se logicky centrujeme na Čechy a dost často zapomínáme na to, že Heydrich byl architektem konečného řešení židovské otázky. Takže můžeme být překvapeni, jak se na likvidaci Heydricha intenzivně pohlíží ze zahraničí. Ale ona to opravdu nebyla jenom česká záležitost,“ připomíná Dalibor Vácha s tím, že několik měsíců před atentátem se v hitlerovském Německu intenzivně jednalo o tom, co později vyústilo ve vraždu šesti milionů Židů. „To průmyslové vraždění, to je onen nejsmutnější Heydrichův odkaz,“ dodává.

Na naše území byl Reinhard Heydrich podle historika poslán proto, že Německo vnímalo protektorát jako zbrojnici, jako průmyslové zázemí Třetí říše. „On tady měl za úkol za pomoci cukru a biče zpracovat národ k tomu, aby zásoboval Říši. A měl v plánu, že až Slované na českém a moravském území splní svůj úkol, vyzbrojí německou armádu, budou odsunuti pryč a zlikvidováni,“ popisuje.

Muž s krutě bleděmodrýma očima, hlava německé tajné policie a jeden z nejmocnějších mužů Říše tedy nebyl poslán do Česka náhodou. „Tady se vlastně ukazuje,“ říká Dalibor Vácha, „nakolik byla Praha a celý protektorát pro Třetí říši důležitý, jestliže sem Hitler vyslal svého člověka s tak ohromnou mocí. I sám Heydrich považoval své zdejší poslání ne za trest, ale za povýšení.“

Čtěte také

Karel Čurda – příběh velké zrady. Proč po atentátu na Heydricha udal své kamarády i další lidi?

„Když to hodně zjednoduším,“ pokračuje historik, „Heydrich dostal v podobě Böhmen und Mähren svoje pískoviště na hraní. On dostal svoji zemi. Proto i jeho prezentace na Pražském hradě, celá jeho prezentace jako vládce. Příprava na konečné vítězství, kdy by Němci ovládali celou Evropu a velkou část Ruska a rozparcelovali by si je na nějaké marky, v jejichž čele by stáli jacísi místodržitelé, velmoži s nějakou otrockou skupinou slovanských poddaných.“

Události z roku 1942 jsou stále živé. „Žádný tyran by si neměl být jistý svým životem, to je jedna věc. A druhá – odvaha vždycky stojí za to. Ti mládenci sice nepřežili, ale je lepší padnout v Resslovce v kostele než jako Čurda kolaborovat s nacistickým režimem a přinést smrt stovkám lidí,“ podotýká Dalibor Vácha.

„A nemusíme to vnímat jen skrze mládence se samopalem či pistolí v ruce,“ doplňuje, „pro mě jsou stejné hrdinky třeba ty dámy, které je nechaly přespat, nakrmily je, postaraly se o ně a udělaly jim v těch hrůzných okolnostech na chvíli domov.“

Rozhovor se spisovatelem Daliborem Váchou o událostech osmdesát let starých, a přesto stále aktuálních, si poslechněte online.