Hana Hosnedlová: Zdravení

Ovšem ve víru běžných dní se občas stane, že tu správnou formu pozdravu netrefíte. Kdysi, jako mladá holka, jsem v Bulharsku na Zlatých Pískách potkala pana Hlinomaze – a z toho překvapení, že v cizině potkáváte známou tvář, jsem na něj vyjekla: „Jééé, ahoj!“ Pana Hlimomaze to ale nijak nerozházelo, shovívavě mi pokynul a pravil: „Nazdááár!“

Jindy jsem na jakési společenské recepci potkala svého obvodního doktora. Podala jsem mu ruku a bezmyšlenkovitě jsem mu navyklým způsobem zalomila palec, jak je zvykem mezi trampy. Podíval se na mne sice poněkud překvapeně, ale nic nenamítal.

Nebo – před řadou let – jsem stála v důvěrné rozpravě s kamarádkou na Václavském náměstí, když tu jsem zaznamenala, že nás míjí pan Filipovský. V zaujetí rozhovoru jsem na něj mávla rukou a mezi řečí pronesla „Zdravím“. Pan Filipovský se ani nezastavil, jen v rychlosti procedil „Ahoj, ahoj“ a zmizel.

Ale na závěr jedna historka z dob, kdy jsem ještě chodila na gymnázium a jela stopem do Tábora. Zastavil mi jednou sportovní bourák s Američanem středních let za volantem. Když jsem pak vystupovala, americký džentlmen vyskočil, oběhl vůz, otevřel mi dveře a zkušeným pohybem mi při podání ruky zalomil palec. Zůstala jsem na něj koukat s otevřenou pusou, protože jsem byla přesvědčená, že takhle se zdraví jen a jen čeští a slovenští trampové.