Hana Hosnedlová: Stárnoucí chlapi

I já jsem zažila nedávno jeden takový příběh, naštěstí pouze v roli diváka. Docela náhodou jsem se setkala na předzahrádce jedné restaurace s kamarádem ze starých časů. Vypadal poněkud smutně a zdrchaně, a to navzdory tomu, že právě absolvoval masáž a nějaké další procedury, o kterých mi barvitě vykládal.

Chvilku ještě „po americku“ demonstroval, jak je v jeho současné životní etapě všechno super, ale na můj přímý dotaz to složil. Jeho hlas zněl utrápeně a schlíple:

„Mám mladou kočku, je mladší než moje dcera, krásná, chytrá a bohužel – velice aktivní. Nechtěl jsem před ní vypadat jako zpocenej a pohodlnej stařík, a tak jsem začal předstírat všechno možný, jen abych se jí zalíbil.

Jí vůbec nedochází, kolik mě to stojí úsilí a sebezapření. Musel jsem shodit deset kilo, cvičit, abych zpevňoval svaly, ale jde to děsně pomalu. Jezdím s ní na kole, chodím veslovat, hraju tenis… Párkrát jsme byli i tancovat, a ty víš, jak tancování nesnáším, stejně jako tu její muziku, radši bych si pustil tu svoji starou dobrou country…

A to ještě musím dělat, že mě to baví. Chodím v nepohodlných hadrech, který se líbí jí, jím jídla, který mi nechutnají… Jo, je to očistec! Pořád se musím sprchovat, mazat různejma sarapatičkama, vonět se, zajímat se o umění, který mi nic neříká, o knížky, který nechci číst… Vždyť to vůbec nejsem já!“

Bylo mi ho líto a chtěla jsem mu poradit, aby to tedy skoncoval a vrátil se ke svému starému životu. Ale vtom vyskočil jako mladík, zatáhl břicho a roztáhl ústa k zářivému úsměvu, přicházela totiž ONA. A najednou tu stál úplně jiný člověk než ten stěžující si stárnoucí chlápek před chvílí. Ještě jsem se za nimi ohlédla – jo, ta láska dovede ale divy!