Hana Hosnedlová: Sametová revoluce

Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)
Mikrofon, studio, zvuk (ilustrační foto)

Když si s odstupem času promítám události listopadu 1989, musím přiznat, že se mi kromě klíčových dění nechtěně vybavují i reakce lidí kolem. Ale také moje vlastní. Pravda je, že to byly emoce smíšené.

Na jedné straně zkušenost z Pražského jara, vstupu spojeneckých vojsk a následných dvaceti let v novinářské a literární klatbě ve mně vzbuzovaly opodstatněné obavy, aby se vše neopakovalo. Na straně druhé mě postrkovalo světýlko naděje na změny, na které jsem v duchu myslela celé ty roky.

Vzpomínám si na první shromáždění na českobudějovickém náměstí – většinou mladé lidi a studenty – a pak také na starší ročníky, které opatrně postávaly v podloubí. Báli se projevit, báli se opakování historie, kterou zažili, báli se dopadů na své rodiny. O to víc jsem si cenila těch, kteří ačkoliv také zatížení takovými zkušenostmi, šli do formujícího se dění naplno, bez zadních vrátek. A ti mne dokázali přesvědčit.

Vzpomínám si i na ty, kteří otevřeně vystupovali proti připravovaným změnám, úmyslně zkreslovali vývoj situace a odrazovali veřejnost od sympatií s formujícími se požadavky a změnami. Někteří z nich pak už jen bez skrupulí naskočili do rozjetého vlaku, když bylo jasné, kam vlak míří.

Pro mne tenhle vývoj situace, ke kterému jsem se snažila přispět, znamenal i velké změny osobní. Především to, že pro mne skončil dvacetiletý zákaz činnosti ve sdělovacích prostředcích a kulturních zařízeních, takže jsem se hned vrátila k novinařině a psaní. A pak určitě – otevření hranic, to pro mne byl úžasný dar, a od té doby využívám každé možné příležitosti k cestování…

Škoda jen, že to nepřišlo dříve!

Spustit audio
autor: Hana Hosnedlová|zdroj: Český rozhlas