Hana Hosnedlová: Memoáry

Řada mých přátel se na stará kolena pustila do psaní pamětí. Skládají své vzpomínky jako střípky odžitých událostí a příhod s vědomím, že celistvý obraz už nikdy nikdo dohromady nedá. I tak vytváří tyhle drobné, někdy i lehounce dofabulované milníky čitelnou životní cestu pisatele.

Já osobně tyhle knížky a knížečky prostě miluji, protože spousta historek z nich je mi velice blízká. V popisované době a prostředí jsem také žila. Při čtení se mi vybavují mé osobní zážitky v obdobných kulisách a nejednou si vzpomenu i na příhody, na které jsem už dávno zapomněla.

Skládám těmhle autorům hold za to, s jakou přesností líčí i nepodstatné detaily a vracejí člověka do dob dávno minulých s naléhavostí souzvuku. A proto s radostí těmhle odvážným, musím říci, že většinou chlapům, s realizací jejich pamětí ochotně pomáhám.

A kdy se do svých memoárů pustíš ty? Zaskočil mne nedávno nečekanou otázkou jeden z mých přátel. Zarazilo mne to. Měla bych? Stará jsem možná na to už dost, ale jsem zralá na takový krok?

A jsem už připravená vracet se i k nepříjemným a bolestným životním událostem? K otevírání vlastních třináctých komnat či k bilanci osobních pochybení? Našla bych dostatek odvahy, mám už na to? Odpovědět jsem si zatím ještě nedokázala....