Hana Hosnedlová: Ježibaba

Nedávno jsem seděla v trolejbusu naproti mamince s malým kloučkem. Hezký, roztomilý chlapeček… Zřejmě se nudil, a tak tloukl kovovým autíčkem do stěny trolejbusu.

Maminku to nechávalo v klidu, i když rány autíčkem sílily a zanechávaly v nátěru viditelné stopy. Evidentně nehodlala potomka usměrnit, třebaže už se po jejich sedadle začali otáčet i ostatní cestující.

Zpočátku jsem se snažila zpacifikovat kloučka nazlobeným pohledem, na který reagoval našpulenými rty a k ranám přidal i kopání do mé tašky, postavené na podlaze. To už jsem nevydržela a nařídila mu přísným hlasem, aby s tím přestal, že stěnu ničí.

Maminka na mne nespokojeně pohlédla a pak beze slova i na řádícího chlapečka. Naštěstí už vystupovali, takže ke konfliktu nedošlo.

Když maminka táhla klučíka okolo mne k východu, vzdorovitý chlapeček vztekle prohlásil na moji adresu: „Ježubába pitomá.“ Už jsem se nadechovala k řízné odpovědi, když tu najednou zazněl hlas maminky: „Ježubába se neříká, Evženku.“ Konečně nějaký výchovný postup ze strany matky! Ale to už mladá maminka pokračovala: „Říká se přece ježibaba!“ Asi není co dodat...