Hana Hosnedlová: Dárky

Tatínek si potrpěl na štědrovečerní rituál, kdy se nazdobila sváteční tabule, kolem které jsme všichni zasedli rovněž svátečně ustrojení. Připadalo nám nekonečné, jak dlouho se rodiče a babička věnovali štědrovečernímu jídlu.

Netrpělivostí jsme nadsedávali na židlích, dokud nezazněl vytoužený zvoneček a my mohli vejít do ložnice a vrhnout se na dárky. Nevím, jak to rodiče dělali, ale i když jsme nedostali všechno, o co jsme si Ježíškovi psali, vždycky jsme v krabicích pod stromečkem našli alespoň něco, co nás potěšilo. Bylo to takové malé kouzlo...

       Jako o trochu větší, když nás realita zbavila víry v Ježíška, jsme se do nadělování zapojovali také. V prvopočátcích to byly drobnůstky, které jsme sami vyrobili v družině anebo ve výtvarných kroužcích. Později jsme pořizovali dárečky z pečlivě utajovaných úspor. Ve městě byl u Mlýnské stoky obchod s kazovým porcelánem a sklem, kde roztomilé koflíky, talířky, mističky a konvičky stály doslova pár haléřů.

To byl pro mne a mé kamarádky nákupní dárkový ráj. Když se potom  připojili i mladší sourozenci, troufli jsme si už na nákladnější dárky – třeba na balíčky cigaret pro tatínka a voňavku pro maminku. Naší oblíbenou exkluzivní značkou byly takzvané Živé květy. Maminka se z nich dokázala tak moc radovat, že jsme byli skálopevně přesvědčeni, že se jí opravdu líbí. A vůbec nám nedošlo, že vyrovnané lahvičky s konvalinkami, fialkami a jinými kvítky na poličce nad umyvadlem vůbec neubývají...