Hana Hosnedlová: Chování

Pravda ale je, že někdy se musím hodně držet, abych nevylítla z kůže. Třeba nedávno v kavárně, kde se pravidelně scházíme v širší skupince. I když ono se tohle stává téměř všude...

Vedle našeho stolu se usadily dva mladé páry a okamžitě svým hlasitým projevem přehlušily hovor u všech okolních stolů. Pronikavý strojený smích dívek nejenže rušil, ale přímo se zařezával do uší.

Bylo po pohodě. Zkusili jsme se se čtveřicí dohodnout na ztlumení hlasitosti, ale odpovědí nám bylo, že když se nám to nelíbí, ať jdeme jinam. Tak jsme šli. A s námi osazenstvo dalších dvou stolů.

Jindy mne zase nadzvedl asi tak sedmnáctiletý mladík, když po konzumaci hamburgeru na ulici odhodil tácek i s papírem na zem, ačkoliv odpadkový koš byl jen pár metrů od něj.

Udělala jsem zřejmě chybu, že jsem si ho dovolila napomenout. Poslal mne do háje a přidal doporučení, abych tedy papír donesla do koše sama a buzerovala raději svoje děti.

Obdobně jsem neuspěla v trolejbusu, když jsem upozornila dva puberťáky, aby nedávali nohy v botách na protější sedadla. Zřejmě tak sedávají i doma...

Víc než tohle všechno mě ale zamrzelo to, že se mě v těchhle situacích nikdo, ani ze starší generace, nezastal. Jako by tuhle normu chování tiše schvalovali.

Snad i proto mi rozsvítí den každé sebemenší gesto opačného charakteru. Když mne někdo v trolejbusu pustí sednout, nabídne pomoc při nastupování do vlaku, pomůže poponést těžkou tašku, nebo se prostě jen tak na mne usměje...