Hana Hosnedlová: Brusle

17. prosinec 2020

Zima pro nás děti v minulosti znamenala sáňkování, koulování, stavění sněhuláků, zledovatělé klouzačky na kopcích a  samozřejmě – bruslení na zamrzlých rybnících v okolí bydliště. Jako malá jsem dostala nejdříve brusle na kličku, které se připevňovaly k botám s pevnou podrážkou. 

Později  jsem od sousedů dostala brusle už napevno přišroubované k botám – takovým hnědým nevzhledným komiskám. Jaruška, po níž jsem brusle zdědila, je lehce oželela, dostala totiž bílé krasobruslařské s vysokánským šněrováním. Byly přenádherné, mohla jsem na nich oči nechat. A ty zoubky na špičce bruslí, které tak krásně brzdily, až od nich odletovaly šupinky ledu.

Bylo mi jasné, že není moc pravděpodobné, že bych v dohledné době mohla dostat taky takové brusle. Ostatně i moji bráškové a sestra měli své ježíškovské sny. Ale v bazaru, tehdy honosněji zvaném obchod s použitým zbožím, jsem ve výloze objevila právě takové krasobruslařské boty s bruslemi, jako měla Jaruška.

Pravda, měly kapku okopané špičky a kotníky, ale to by lehce spravila acetonová barva v malé plechovce za dvě koruny. Obden jsem se na ně chodila dívat a snít. Jenže - na Štědrý den, když jsem dopoledne přišla znovu k výloze, byly moje krásné bílé brusle pryč. Můj sen se dočista rozplynul!

Ani se mi tenkrát nechtělo rozbalovat dárky s mým jménem, které mi bráškové nanosili u stromečku na hromadu. Když jsem ale rozbalila největší krabici, vykoukly na mne vytoužené krasobruslařské boty, které ještě voněly po bílé acetonové barvě, s níž tatínek vyspravil všechny ty odřeniny na špičkách a kotnících...

Spustit audio