Hana Hosnedlová: Archiv

Už jenom to, u které ze skříní a skříněk s tiskovinami začít, bylo těžké rozhodování. Za dobu víc než sedmapadesáti let se už něco časopisů a tiskovin nashromáždí. A všechny měly pro mě svou samozřejmou cenu. Nemyslím tu finanční, i když ani ta nebyla v některých případech zanedbatelná, ale cenu kousku života s těmi tiskovinami spojeného.

Při prohlížení jednotlivých desek a krabic jsem se  obvykle zasekla na několik hodin, protože jsem se začetla do textů, ponořila do vzpomínek a začala si vybavovat dávno zapomenuté tváře, osudy, příhody... 

Zejména u samizdatů z dob totality – kdy vlastně tyto materiály byly i jakýmsi vzdorem proti režimu a zároveň i vědomým nebezpečím pro ty, co často za primitivních podmínek tvořili, distribuovali a četli.

Docela mne vykolejilo, kolik tváří, jmen, vztahů a společně odžitých příběhů jsem vlastně odložila tak hluboko na dno paměti, že jsem na ně skoro zapomněla. Jak moc ráda bych všechny ty lidičky znovu vyhledala a zeptala se, jak žijí a jestli si ještě také vzpomínají...

A pak mě zaplavila vlna dojetí a sentimentu a většinu těch papírových vzpomínek jsem zase naskládala do krabic a desek a vrátila zpátky do skříní. Ještě prostě nejsem zralá na to se od nich jednou provždy odříznout...