GLOSY. Devětadvacátý únor. Marcišor. Trocha radosti. Jurodivý svit. Fair play nejen na hřišti

Ivan Mls: Devětadvacátý únor

Máte doma Staré pověsti české od Aloise Jiráska s obrázky mistra české ilustrace Věnceslava Černého? Tak si nalistujte pověst O Křesomyslu a Horymírovi a prohlédněte si obrázek neumětelského vladyky, jak na svém věrném Šemíkovi odvážným skokem překonává vyšehradské hradby. A pogratulujte mu. Nikoli k odvážnému kaskadérskému kousku, ale ke svátku.

Zaslouží si to. Chudák Horymír totiž vyfasoval v našem kalendáři právě dnešek, tedy 29. únor. Takže slavit svátek může jen jednou za čtyři roky. Což je vlastně diskriminace. Naštěstí takhle diskriminovaných lidí u nás není moc. Horymírů se v Česku vyskytuje všeho všudy 165 a stěžovat si mohou maximálně v lampárně na místním nádraží. Leda že by se pokusili uhranout některého z vydavatelů kalendářů, aby jejich jméno přiřadil k nějakému jinému dnu, který se vyskytuje v každém roce.

Na druhou stranu, takhle postiženi jsou i všichni, kteří slaví 29. února svoje narozeniny. Podobný osud může dělat radost snad jen ortodoxnímu šetrnému Skotovi. Jeho štěstí mu musí závidět všichni sousedé – pořádat narozeninovou párty jen jednou za čtyři roky – to je panečku úspora.

A pro úplnost, mít v občanském průkaze jako datum narození 29. únor nemusí být k zahození ani pro jistý typ žen vyznávajících kult věčného mládí. Taková i obstarožní dáma pak může zcela upřímně, bez uzardění a naprosto pravdivě na impertinentní dotaz na věk s úsměvem konstatovat: nedávno jsem oslavila své šestnácté narozeniny.

Ivan Mls je v současné době editorem Českého rozhlasu České Budějovice. Píše vědeckofantastické povídky, které byly několikrát oceněné Cenou Karla Čapka.

Marie Petrmanová: Marcišor aneb 1. březen v Rumunsku

Žila jsem několik let v Rumunsku a na ty roky mám mnoho krásných vzpomínek. Hodně mi třeba u nás chybí jeden malebný jarní zvyk. Říká se mu Marcišor – něco jako Březínek nebo Březňátko – a váže se právě k tomu dnešnímu dni, tedy k 1. březnu.

Kdo jste měli příležitost pobývat začátkem března v některé z balkánských zemí, možná se vám také líbily spousty malých symbolů pro štěstí na červenobílých šňůrkách, které si tu lidé navzájem dávají. Obyčej pochází už z dob, kdy byly tyto země římskými provinciemi a nový rok tu začínal až 1. března.

Název prvnímu měsíci roku dal starořímský bůh Slunce, úrody a plodnosti, později také bůh války, Mars. Odtud tedy jméno zvyku, který se mi tehdy v Rumunsku tolik líbil, už zmíněný Marcišor. Lidé si tu na oblečení navzájem připínají malinké symboly pro štěstí na červenobílých šňůrkách s červeným a bílým střapečkem. Dávají je děti rodičům, žáci učitelům, studenti profesorům, podřízení nadřízeným – a hlavně mladíci slečnám. Odpoledne už mají všichni červenobíle střapaté svetry i kabáty.

Je to moc milý a krásný zvyk. Zvlášť proto, že už měsíc předem jsou ulice a obchody plné srdíček, kominíčků, čtyřlístků, berušek a všech možných i nemožných symbolů štěstí, lásky, zdraví ze všech možných i nemožných materiálů. Dodnes mám ty nejhezčí marcišorky schované a některé nosím i jako šperky, samozřejmě už bez červenobílých střapečků.

A prvního března jako by byl také první jarní den. Všimněte si, že v tento den i u nás alespoň na chvíli vykoukne sluníčko, i kdyby to neudělalo celou řadu dní předtím, ani potom. Tak doufám, že to tak bude i dnes.

Marie Petrmanová je českobudějovická architektka, ilustrátorka, překladatelka a tlumočnice z rumunštiny a také dlouholetá skautka.

Jiří Klíma: Trocha radosti

Psychologové, psychiatři a patologové zveřejnili statistiky zimních depresí. Co k tomu dodat? Ráno je tma. Pořád vstávám do tmy. Nemám rád tmu a nemám rád vstávání. Odborníci varují před šedými rány, vzrůstá počet mrzutých lidí v nenáladě. Ordinace psychiatrů jsou plné chronických únav a depresí. Patologové sčítají úspěšné a neúspěšné sebevraždy.

A my? Ráno se mračíme do zrcadla, mračíme se i do tváří ostatních, včetně tváří našich nejbližších. Něco jen zabručíme místo pozdravu a vycházíme z domu s nosem zabořeným do límce a pohledem do chodníku. Mlčky míjíme ostatní temné, podobně sehnuté mlčící zamračené postavy. A stačilo by někdy docela málo. Nadechnout se, narovnat záda a usmát se do první tváře, kterou potkáme. Dobré ráno! Trochu údiv v očích a ejhle! Postava proti se také narovná, usměje. Za límec už tolik nefouká, ohlížejí se po nás další a další. Vzpřimují se a usmívají. Den začíná tak nějak lépe. Jasně že to nevydrží, jistě nám během dne někdo pohodu zkazí. Ale udělali jsme alespoň něco.

Zkusme si každý den udělat malou radost a naše radost bude i radostí pro ostatní, pro naše okolí. Někdy stačí úsměv, vlídné slovo, někdy ubrousek či kvítek na stole, připravený čaj k snídani, milý pohled, letmé pohlazení. Večer, než usnete, zkuste se krátce zamyslet nad tím, jak udělat někomu docela malou, ale upřímnou radost. Z hezky zahájeného dne se málokdy vyklube „den blbec“. A věřte, že se vám bude i lépe usínat.

Jiří Klíma je dětský lékař. Dlouhá léta pracuje na Dětském oddělení českobudějovické nemocnice. Mimo to také externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Je vášnivým sportovcem. Běhá, plave, jezdí na kole, někdy i všechno dohromady – je to triatlonista. Žije ve Zlivi.

Marek Slabý: Jurodivý svit

Nedávno jsem seděl u počítače a mařil večer vyhledáváním něčeho jistě potřebného na internetu. V obývacím pokoji běžela televize, kterou jsem okrajově vnímal jako změť zvuků. Když jsem po několikáté zaslechl bujarý smích přecházející až v hýkání, zaujat jsem se zvedl a následně nadšeně sledoval v talkshow Karla Šípa rozhovor s divadelním režisérem Patrikem Hartlem.

Krom ďábelského smíchu, který mě donutil jít a poslouchat, přibil mě pan režisér k obrazovce i svým náhledem na svět a svým projevem. A teď to hlavní. Téměř při každé větě se mu krom úsměvu ve tváři objevil i takový zvláštní, radostný, zaujatý až řekl bych jurodivý svit v očích.

Den na to jsem si byl půjčit rezervní kolo od kolegy, který vlastní několik veteránů, ale hlavně několik tisíc součástek na ně. Kola, části motorů, náprav, elektrosoučástky, ale i různé stroje, přístroje, nástroje a jejich torza. V dílně, kde jsme kvůli jednomu kolu překročili asi 15 strojů a 5 motorů a obešli nejméně jedno neúplné vozidlo, kolega vyprávěl, co zrenovoval, opravil, upravil a objevil v kovošrotu. A v jeho očích jsem opět viděl ten úžasný jurodivý svit.

Po návratu domů jsem si uvědomil, jak vzácný jev jsem zaznamenal hned dva dny po sobě. Vizionářsky nadšený až trochu šílený svit v oku při vyprávění o tom, co dělám, zaujetí až lásku k této činnosti a nekompromisní přesvědčení, že tak je to dobře.

Bojím se, že takových šťastných setkání máme v běžném životě stále méně. Zejména v souvislosti se zaměstnáním nebo s tím co děláme, protože tomu rozumíme, baví nás to anebo nás to prostě "jenom" živí. A tak nám všem přeji, abychom měli možnost častěji se potkávat s lidmi nadšenými pro svoji práci, koníčka nebo cokoli jiného, naslouchat jim a hlavně – spatřit ten radostný, až trochu šílený, jurodivý svit v jejich očích.

Marek Slabý je lékař, ředitel Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje. Externě přednáší na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Žije v Táboře, jeho velkým koníčkem jsou veteráni.

Pavel Kroneisl: Fair play nejen na hřišti

Sporťák jsem sice už bývalý, ale sport sleduji stále. Nejde jenom o výsledky, úspěchy, či neúspěchy, ale také o záležitosti, které se týkají sportu zdánlivě okrajově. Dobře vím, že zákulisí našeho fotbalu už drahně let nekypí zdravím a rozhodně mu neprospěje ani nedávný případ Davida Limberského.

Výborný hráč Viktorie Plzeň a české reprezentace v opilosti havaroval se svým luxusním vozem. Pochopitelně vše skončilo stíháním, které by mladému muži přineslo následky rozhodně neblahé. Ovšem – bylo podmíněně zastaveno. David Limberský uhradil škodu a rok prý nesedne za volant.

To, že uhradí škodu, je snad jasné. Když někomu něco rozbiji, tak to prostě musím zaplatit. Jemu ovšem hrozil pochopitelně daleko vyšší trest než pouze to, že si rok nesedne za volant. Myslím si i ve svých letech, a jak vidím asi zcela naivně, že zákony platí pro všechny stejně. Jak se zdá z tohoto případu, který znovu nesvědčí o zdravém zákulisí našeho fotbalu, tomu tak není.

A dál. Nedávný případ opilého policejního plukovníka, který se sice podrobil dechové zkoušce po řízení v opilosti, ale odmítl odběr krve, protože si velice dobře spočítal, že se vyhne stíhání za trestný čin. Prostě tady všude mi vadí nedostatek obyčejného selského rozumu. Prostě zlobils, nechováš se, jak máš, nedodržuješ pravidla, a tak dostaneš, pochopitelně ne odměnu, ale trest. Říká se tomu fair play, tedy čestná hra.

Právníci ovšem dokážou někdy věci, nad kterými nám laikům zůstává rozum stát. Prostě paragrafy jsou zřejmě gumové a ohýbat se dají, jak to jenom jde. Je mi z toho smutno, ale přesto vám přeji dobré jitro a příjemný den.

Apropo – pokud by vás dnes policie chtěla pokutovat za nějaký přestupek, sepněte ruce a slibte, že už budete hodní, třeba to pomůže.

Pavel Kroneisl je publicista. Celý svůj profesní život spojil s českobudějovickým rozhlasovým studiem, kde pracoval především jako sportovní redaktor. Jeho hlas určitě dobře znají milovníci rozhlasových přenosů z hokeje a fotbalu. Dnes žije Pavel Kroneisl na Lipensku.

Další sloupky najdete ZDE.