Fotí tmu, takže cvaknout nestačí. Na astrofotografii roku potřeboval Zdeněk Vojč asi 120 hodin expozice

Zdeněk Vojč oblohu pozoruje a snímá z vlastní zahrady, kde si postavil malou observatoř. Mechanismem na posuvná vrata odtlačí střechu a zamíří objektiv k obloze. Takto tráví řadu nocí. Další čas zabere úprava snímků.

Jak sám říká, když fotí, nespí. „Záleží na počasí. Potřebujete jasnou a bezměsíčnou noc a takových nocí během měsíce zase tolik není, takže ono to s tou spánkovou deprivací není až tak kritické,“ ujišťuje. K pozorování a focení se hodí zejména zimní noci. Z jednoduchého důvodu – jsou delší.

Také objekt, který fotografa zajímá, musí splňovat určité podmínky. „Musí být na obloze co nejvýš, aby byl rušen světelným znečištěním jen minimálně. Pak je také potřeba, aby na obloze nějakou dobu vydržel, aby od chvíle, kdy vyjde, do okamžiku, kdy zajde, neuplynula třeba jen hodina. To s tím nemá cenu ani začínat,“ líčí své zkušenosti Zdeněk Vojč.

A proč vlastně čerstvému mistrovi mezi českými fotografy hvězdné oblohy nestačí hodina na cvaknutí? „Problém je v tom,“ odpovídá Zdeněk Vojč, „že vlastně fotíte tmu. Fotíte něco, co není viditelné okem, co není dokonce vidět ani v dalekohledu. Světelná stopa toho objektu je velice slabá.“

Úkolem astrofotografa je tuto stopu zachytit. „Musíte, lidově řečeno, ty jednotlivé fotony, světelné informace objektu, které k nám letí vesmírem, lapat do pasti. A čím déle budete mít tu past otevřenou, tím víc jich nachytáte a tím víc se ten objekt začíná zjevovat,“ vysvětluje.

Expozice astrosnímku tedy musí trvat velmi, velmi dlouhou dobu. „Jde o to, aby nalapané fotony, které potřebujete pro ten objekt, začaly převažovat nad těmi, které tam nepotřebujete mít. To představuje jednotky, desítky, ale i více hodin expozice,“ popisuje autor české astrofotografie roku 2022.

Vítězná fotka hvězdné mlhoviny stála Zdeňka Vojče asi 120 hodin expozice. „Představte si, že byste vzali svůj fotoaparát, který si vozíte na dovolenou k moři, zmáčkli závěrku a drželi spoušť 120 hodin v kuse,“ směje se.

Čtěte také

Budějovičtí fotografové se vyvíjí ve Vývojce. Klub funguje už dvacet let a je otevřený všem

Tento proces se ovšem při fotografování vesmíru přerušuje. „Jedna noc je krátká, nad ránem musíte skončit a další noc třeba zase začít. Takže ten výsledek se skládá z pořizování jednotlivých snímků, které samy o sobě trvají například pět minut,“ upřesňuje.

Mnozí máme tu zkušenost, že když je doba expozice dlouhá, snímek je „mázlý“. Astrofotograf ale musí zajistit, aby jeho obraz, i při superdlouhém snímání, zůstal ostrý. „To je velice obtížný úkol a k tomu potřebujete strojní vybavení. Nejenom záznamové zařízení, což je dnes digitální kamera, ale i optiku, to je dalekohled. Ten si představte jako objektiv,“ říká Zdeněk Vojč.

Digikamera a hvězdářský dalekohled ale pořád nestačí. „Potřebujete i stativ. A není to stativ, který používáte na skupinové foto se samospouští. Vy potřebujete stativ, který se pohybuje – speciální motorovou montáž. Takže namíříte optiku na objekt, spustíte montáž a ona se pohybuje proti směru otáčení Země, takže drží hvězdu, kterou snímáte, stále ve stejném zorném poli a vlastně vyrovnává pohyb Země,“ vypráví.

Celý rozhovor s oceňovaným astrofotografem Zdeňkem Vojčem si poslechněte online.