Martina Adlerová: Finsko – učitelský ráj
Nedávno jsem narazila na internetový článek Finsko: Učitelský ráj. Jeho autor – učitel na základce – v něm popisuje svoje zážitky s finským školstvím.
Procestoval několik finských krajů a měl to štěstí podívat se i do místních škol a mluvit s finskými učiteli, být přítomen jejich práci.
A popisuje svoje postřehy: ve Finsku je profese učitele na prvním místě v žebříčku společenské prestiže. A v Čechách? Učitel je někde mezi manažerem a vedoucím úklidové čety.
Ve Finsku jsou děti vedeny k překonávání překážek a k odpovědnosti za svoje činy. A v Čechách? Dítě musí být hlavně happy, a běda tomu, kdo by to chtěl zpochybnit.
Ve Finsku si rodiče učitelů váží. A v Čechách? Učitel je v lepším případě nutné zlo, v tom horším hromosvod, na který lítají hromy blesky ze všech stran. Vždyť si jenom vezměte, kolik nenávistných článků na internetu se týká učitelů. Vybírám namátkou jenom titulky: „Učitelka dala mé dceři poznámku. No a co? Věřím holce víc než škole…“
Nebo: „Řekla jsem učitelce, že jestli bude mému synovi tykat, ať se připraví na totéž“. A další: „Zrušme prázdniny. Děti se nudí a učitelé si je nezaslouží.“
Takže jak z toho ven? Potrestat učitele, začít dětem vykat a odepřít pedagogům dovolenou? V Čechách je sice možné všechno, ale vymyslela jsem něco lepšího.
Do nového školního roku navrhuji všem zkusit jednoduchou věc:
Začít myslet finsky.
Pro začátek postačí aplikovat do praxe finské národní motto:
VAPAA, VANKKA, VAKAA.
V překladu: Svobodný, nepoddajný, vytrvalý.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
