Eva Kadlčáková: Postav na čaj

Tak například „postav na čaj“ by znamenalo jít a postavit konvici na pytlík čaje. Každý, kdo by se chtěl „ožrat“, musel by sám sebe okousat. Těsto by se „zadělávalo“ něčím ohavným a v pračce by se praly ušmudlané mince. „Přijít k penězům“, tím by se rozumělo jít a postavit se k nim. Kdybychom stáli o „prachy“, museli bychom bankovky nejprve spálit na uhel.

Rodinnou hádku by zakončila naše cesta do spíže, odkud bychom si vyzvedli „svých pět švestek“ a odešli geometrickým středem místnosti. Nebo bychom spíše „vzali nohy na ramena“? To bychom asi daleko neutekli. Ať tak či onak, ta, která nám na cestu podala ručník a dovolila nám jít se vykoupat (čili „pustila nás k vodě“), by hned při příští výplatě „splakala nad výdělkem“. „Trhni si nohou,“ vzkázali bychom jí v reakci na požadované alimenty, a ona by musela končetinou skutečně škubnout. Husa jedna oškubaná...

My bychom si chvíli užívali svobody, ale netrvalo by dlouho a opatřili bychom si palici a na tu si sedli. Poněvadž kdo by nebyl ze samoty zakrátko „na palici“? K tomu bychom si museli navíc „zamotat hlavu“, nejspíš nějakým hadrem. Pak bychom novou osudovou lásku konečně spatřili. „Propadli bychom jejímu kouzlu“ – rozuměj byla by to eskamotérka a my bychom při jejích kouscích prolétli podlahou – přičemž bychom ji bohužel „spustili z očí“, což by znamenalo zavěsit si na vlastní bulvy složitý a hlavně velmi bolestivý mechanismus sestávající z pružin a úchytů o nosnosti jejího těla.

Začali bychom přemýšlet, jak jinak dívku „sbalit“. Do papíru? Do klubíčka? Do motouzu?... A dále zda „jít rovnou na věc“ čili najít si nějakou věc a na tu se bez okolků (čili bez kolků nulové hodnoty) postavit (též se říká „šlápnout do toho“) anebo zda to „vzít od lesa“, neboli pozvat objekt své touhy na rande dost daleko od města? Rozhodneme se „vzít to hákem“ (chudák naše milá, to muselo bolet) a do vztahu „skočíme rovnýma nohama“, přičemž si zcela jistě vykloubíme koleno nebo kotník a „budeme si kvit“. Co to ale značí? Že drahá se z nás nestane inkontinentní, ba naopak vezme provaz a „pověsí se nám na krk“. Zpracuje nás v „uzlíček nervů“, ten rozplete a postupně si nás „omotá kolem prstu.“ „Jsme v tom až po uši“. V tom jako „v bryndě“. Co je to asi ta brynda? Brynza? Anebo nějaká kaše? To by ale musela milá nejprve kolem bazénku plného horké kaše podezřele obcházet a toho bychom si bývali všimli. Holt, neměli jsme si „sedět na uších“ a dávat si na oči ty pitomé klapky!

V závěru příběhu se rozhodneme vzít předmět, který lze označit za situaci, „pevně do rukou“. Namalujeme na papír tečku a dáme ji té ženě. Znovu vytáhneme hák, kterým jsme ji před časem přetáhli, a vše na něj navěsíme. Když už takto „máme všechno na háku“, „uložíme to k ledu“. Ať si tu ze sebe dělá blbečka chvíli zase nějaký jiný „přizdisráč“. Nebo dokonce „vlezdoprdelka“? Raději si to ani nepředstavujme, vraťme se domů, omluvme se své ženě a dejme si dobrý pozor na doslovnost, až si budeme „natahovat bačkory“...